Když zloděj křičí: Chyťte zloděje!

Je to sotva týden, co mi jeden řemeslník, topenář, vyprávěl, jak byl kdysi hrdý na to, že se osamostatnil a stal se živnostníkem – a dnes na to raději ani moc neupozorňuje. No jistě.

Živnostníci totiž patří mezi ty skupiny obyvatel, které toho času nejsou moc v módě a často slouží jako terč. Nejsou v tom ale zdaleka sami. Dalším typickým příkladem takové umělé kriminalizace určitých subjektů jsou třeba sektorové daně. Levicové strany náramně často do svých programů zabudovávají veskrze nesmyslnou myšlenku, že některé sektory – zvláště banky, pojišťovny či telekomunikace – by měly být postiženy speciální sektorovou daní. V podstatě jakousi pokutou za existenci. Jakkoliv se tahle myšlenka ekonomicky ani v nejmenším neosvědčila, třeba v Maďarsku ji už zavedli. Mohli si to dovolit z jednoho jediného důvodu: finanční instituce dlouhodobě nepatří zrovna mezi oblíbené podniky.

Jako bych teď slyšela: „Ti živnostníci okrádají stát na daních!“ Či: „Ty banky jsou vydřiduši, dobře že na ně někdo zakleknul…“ Anebo: „Škoda každé žaloby na pojišťovnu, která padne vedle…“ To už je takový běžný kolorit, když se objeví jakákoliv kauza, kde na jedné straně stojí ti méně oblíbení.

Nu – vnucovat vám lásku kupříkladu k bankám nebudu. Já sice kdysi v bance pracovala a ve financích se pohybuju dodnes, takže je mi finanční prostředí blízké, ale proti gustu… a tak dál. Ale i kdyby nakrásně a hypoteticky byly třeba finanční instituce skutečně tak nesympatické – je jen tohle samo o sobě důvodem udělat si byznys z jejich kriminalizování? V právním státě jistě každý automaticky odpoví, že ne. A přece realita je jiná. Máme tu během několika málo let už druhý případ, kdy finanční instituce mají sloužit jako dojná kráva.

Tím prvním případem byla kauza „bankovní poplatky zpět“. Připomeňme, že tehdy vznikla společnost BSP nabízející bankovním klientům, že pro ně vymůže od bank na základě hromadné žaloby vrácení už zaplacených bankovních poplatků. Stačilo málo – společnosti BSP se měl zaplatit soudní poplatek 400 Kč. Firma se dušovala, že kdyby snad náhodou hromadnou žalobu na banky prohrála, což ale nepředpokládala, tento soudní poplatek svým klientům vrátí.

Zpočátku vše šlo z pohledu firmy BSP dobře. Několik prvních individuálně vedených soudů skutečně dopadlo ve prospěch klientů bank, které společnost zastupovala. To další bankovní klienty navnadilo. Užuž v duchu viděli, jak jim banky platí tisíce korun na vrácených bankovních poplatcích.

A tak se do hromadné žaloby nechaly firmou BSP nalákat tisíce lidí. Pohánělo je kromě vidiny snadno vydělaných peněz také přesvědčení, že banky své klienty údajně v některých případech podvedly, protože si účtovaly bankovní poplatky vyšší, než klienti očekávali. Jaké bylo ovšem překvapení těchto lidí, že firma BSP spor… prohrála. Soudy konstatovaly, že k žádnému podvodu ze strany bank nedošlo, argument o údajné nejednoznačnosti smluv byl nepravdivý. Bankovní poplatky se nevracely.

Jenomže tím to ještě neskončilo. Celá kauza se otočila proti důvěřivým lidem, kteří si mysleli, že od bank něco vysoudí. Jak už to tak často bývá, kancelář, která tyto lidi zastupovala, zrušila svou emailovou adresu a přestala brát telefony. Takže nejen že těmto lidem nebyl podle slibu společnosti BSP vrácen zaplacený čtyřsetkorunový soudní poplatek, ale ještě navrch na nich začaly být vymáhány další náklady na advokáty protistrany, a to až v řádech tisíců korun. Bylo to vlastně logické – náklady na soudní řízení včetně nákladů na advokáty protistrany platí ta strana, která prohrála.

Nejenže tedy lidé na bankách nevysoudili, co jim advokáti společnosti BSP slibovali, ale dokonce po nich bylo požadováno ještě mnohem víc peněz. Někteří z klientů rozhořčeně odmítli tyhle peníze zaplatit, protože se cítili podvedeni. Nejsem si jistá, zda slovo „podvod“ je úplně přesné, ale celkem jistě můžeme mluvit o tom, že tito lidé se stali rukojmím nevydařeného podnikatelského plánu. Plánu, který se snažil svézt se na vlně averze vůči finančním institucím. Jenomže tito klienti, kteří odmítli zaplatit, se díky tomu následně dostali do registru dlužníků. A i když jinak neměli žádný jiný škraloup, značně se jim zkomplikoval třeba přístup k úvěrům…

A dnes jako bych prožívala déja vu. Jen banky můžeme vyměnit za pojišťovny. Jinak se vše shoduje.

Tentokrát má být nejasná, problematicky formulovaná, či snad vysloveně pro klienta nesrozumitelná smlouva o investičním životním pojištění. Už dvě pojišťovny prohrály spor s klientem, smlouva o investičním životním pojištění byla označena za neplatnou.

Popravdě řečeno, vůbec mě nepřekvapuje, že jádrem sporu se stal právě tento a ne jiný produkt. Opakovaně jsem se totiž v minulosti setkávala s tím, že klienti tomuto produktu, jemně řečeno, příliš nerozuměli. Buď o něm mluvili jako o „spoření“, kterým ovšem tento produkt není, nebo jako o „životním pojištění“ – což není také. Je to totiž produkt stojící někde na pomezí obojího. Poněkud obtížnější konstrukce produktu nápadně připomíná situaci, kdy klienti banky deklarovali, že „nerozuměli formulaci smlouvy“ o bankovních poplatcích.

Také další okolnosti tuhle kauzu náramně připomínají. U boje o bankovní poplatky se nejprve zdánlivě štěstí klonilo na stranu klientů. Prvních několik sporů dopadlo v jejich prospěch. Zrovna jako nyní v případě klientů pojišťoven.

Tím ovšem analogie nekončí. I v tomto případě jde o hromadnou kampaň. I nyní hlavním argumentem má být výše poplatků nebo obecně nákladů. I tentokrát už klienti hromadně mají své zástupce. A i tentokrát se objevují formulace jako „miliony smluv…“ a podobně. Zrovna jako u bankovních poplatků. Z milionů nakonec bylo řádově několik tisíc klientů, kteří však spor prohráli.

Těžko soudit, zda se i v tomto případě víc jedná o skutečně spontánní pobouření klientů, anebo zda se stejně jako v kauze bankovních poplatků víc jedná o podnikatelský záměr lidí, kteří by rádi rozčilené klienty pojišťoven zastupovali. Ať tak či onak, já bych na místě klienta byla nadmíru nedůvěřivá a opatrná vstoupit do jakéhokoliv sporu. Proč?

Protože přímá individuální konfrontace je věc jedna. Finanční instituce pochopitelně občas v konkrétních případech chybují. Od toho máme také finančního arbitra, aby v takových individuálních případech přišel klientovi na pomoc. Ovšem frontální, hromadné tažení proti finančním institucím je věc druhá. Jak ukazuje kauza „bankovní poplatky zpět“, taková hromadná hurá akce je často poněkud podezřelá. Podnikatelský záměr hromadně zastupovat klienty ještě nemusí být v realitě pro klienty výhodný. Ba může se i otočit proti nim.

Že přesně takový závěr – totiž že se hromadná akce otočí proti klientům – bývá spíš pravidlem než výjimkou, ukazují totiž i zkušenosti ze zahraniční. Mysleli jste si snad, že podobné pokusy o hromadné žaloby probíhají jen u nás? Ale kdeže! Čas od času pokusy o zpochybnění smluv s finančními institucemi proběhnou v různých zemích napříč Evropou. Co si tak vzpomínám, naposledy podobný pokus, a to také vůči pojišťovnám, proběhl v Nizozemsku. A výsledek? Moc si nezadal s naší kauzou bankovních poplatků.

Takže pozor, abychom se nespálili.