Švédské tresty za kopírování jsou totalitní absurditou

Vydavatelé žijí pořád v iluzi, že by si někdo měl koupit jejich originál, a pak se mu třeba týden věnovat a opakovaně se k němu vracet, a ještě sdílet se svými návštěvami. Jenže to bylo možné v dobách, kdy měl každý doma dvacet třicet kousků. Pokud ale má nynější hudební či filmový fanda koupeno či staženo třeba tisíc záznamů, znamená to jen to, že na každý má padesátkrát méně času než dřív. O to méně jej využije, o to menší, tedy až padesátkrát, má záznam pro něj hodnotu.  

To si ovšem vydavatelství neuvědomují, a pořád žijí ve starých dobrých časech, kdy měla výrobní monopol a mohla si diktovat velkoobchodní i konečné ceny, včetně honoráře umělcům.  Na to jim teď skočil i švédský soud, když ve starých cenových dimenzích, které hraničí s neoprávněným obohacováním se, posuzoval údajnou vinu čtveřice zakladatelů švédského internetového serveru The Pirate Bay, kteří půjdou na rok do vězení a musí zaplatit pokutu za porušování autorských práv. V pátek o tom rozhodl švédský soud, když je uznal vinnými z nelegální distribuce hudby a filmů.

Záznamy o okouzlení  hudbou sahají až do biblických časů, jak zpívá ve své  písni Hallelujah Leonard Cohen /cover verze mj. Bono a John Cale/ - "Byl prý tajný akord, který použil král David aby složil Hallelujah a potěšil tak Hospodina".  Mnohem později se ve 12. století objevili napřed ve Francii, potom i v dalších zemích  trubadůři - básníci a pěvci milostných písní.  Jejich charisma  nádherně vystihnul v šedesátých letech francouzský zpěvák Hugues Aufray ve své písni Le rossignol anglais - anglický slavík - /u nás známé spíše v poněkud jarmareční verzi s názvem Slavíci z Madridu, mající s atmosférou originálu  společného jen málo jak textově, tak podáním W. Matušky /. V této písni  H. Aufray vykreslil ještě čisté časy písničkářství - "Miláčku odveď si mě do  svého domku, ukryj mě do svého úkrytu, budu ti povídat písně a budu něžný a opatrný a když skončí  noc, budeš už znát píseň celou, a ty slavíku zpívej - tři kuplety španělsky a další anglicky".

 Není divu, že tyto idylické časy museli jednou skončit protože náklonnost pannen, kterou svými písněmi trubadůři získávali, se stala předmětem  závisti ostatních, kteří třeba neuměli zazpívat ani notu. Zato si ale dobře uvědomili, že tam kde je zpěv, následují i ženy a víno, a že by bylo dobré zajímat se  o ten zpěv blíže. A tak se postupně zrodili manažeři, producenti, hudební vydavatelství i nahrávací firmy a výsledkem  je např. to,  že desítky promotérů a vydavatelů v USA jsou mnohem bohatší, než většina hvězd hudebního nebe. 

Když přichází business, romantika jde stranou 

Romantické vztahy mezi zpěváky a např. půvabnými pannami z větší části skončily /doba se také  zrychlila a panny byly nahrazeny dívkami - groupies,  ke všemu svolnými bez velkých průtahů/ a tak jsou tyto vztahy naopak vystřídány obviňováním třeba právě pannen  z pirátství. To když si  nevinná a současně nemajetná studentka nechá vypálit CD místo toho, aby si za své měsíční kapesné pořídila originál.

 Nyní je tato studentka považována za část tohoto zla, tím že přispívá k odírání umělců a producentů. Připomeňme si pro úplnost, že hudební průmysl ovšem odíral své zákazníky odjakživa. V prvním zlomovém rozvoji populární hudby v 50. letech to  tak markantní nebylo. Byla ještě éra singlů, a tak když si zákazník koupil oblíbený hit, současně zaplatil navíc jen za jednu skladbu, kterou již většinou nechtěl, a to za obvykle  slabší B stranu hitového singlu, na které se zhusta autorsky podílel manžer či producent, který se chtěl přiživit na úspěchu své hvězdy.

 Potom ale v 60. letech  přišel razantní nástup  LP desek, i díky skvělým koncepčním albům jako např. Seržant Pepper od Beatles, nebo o nic horších ale jen méně slavných Bitter tears /Hořké slzy/ Johnnyho Cashe, o problémech amerických indiánů. Reklama elpíčka silně podporovala, neboť jejich prodej byl finančně mnohem zajímavější na rozdíl od SP desek, a tak i když vyrovnané úrovně celého alba později ani samotní Beatles vždy nedosáhli, trh už byl zmanipulován. Až donedávna bylo přetrvávajícím důsledkem jediné. Pokud se někomu  líbí jen jedna, dvě nebo jen  tři písně, nezbývá jiná možnost než koupit celé album, a  tedy zaplatit i za dalších 8 či 10 písní, o které zájemce třeba už vůbec nestojí. Nyní jsou zbaveni  nutnosti nakupovat vázané zboží - nechtěné písně  aspoň ti, co už  nakupují jednotlivě na netu. Vydavatelství rovněž ožebračovala zákazníky tím, že jim často vnutila zboží díky masivním reklamním kampaním, takže se jim dařilo prodat i méně hodnotné kulturní statky ve velkém rozsahu. Využívala toho, že více než půl století nebyl žádný dohled, který by případnou klamavou reklamu zakazoval, a v kultuře není ani dnes. 

To jen na dokreslení, že se často jedná o situaci, kdy chyťte zloděje křičí sám zloděj. Zásadní je ovšem to, že se změnily podmínky, a vzhledem ke snadnému rozšiřování už nejsou audio-video nosiče předmětem sběratelského zájmu. Podobně už klučina těžko naláká kamarádku do bytu na poslech desky, což bylo možné ještě v době, kdy se jednalo o raritu, která třeba u nás přišla na průměrný týdenní plat. To všechno hodnotu originálu snižuje i dnes.

Takže se všichni budou muset smířit s návratem do starých časů, kdy třeba zpěváci budou vydělávat hlavně na koncertech, podobně jako dřív trubadůři. Na rozdíl od nich ale jistě za víc, než za večeři a nocleh.  

Nejčtenější článek tohoto blogu, který je žel stále aktuální: http://sestak.blog.idnes.cz/c/66610/Skolni-sex-hybe-republikou.html