Jak prezident Petr Pavel řešil své známky

"Moje vize byla nemít žádný portrét, nemít žádnou známku, a pokud možno se takhle nezviditelňovat." Dále na středeční tiskové konferenci pan prezident Pavel zmínil, že to není způsob prezentace, který by mu byl vlastní. 

Když pak ale pan prezident viděl "odezvu veřejnosti, a to nejen filatelistů, kteří říkali, že je to tradice, ta známka by měla být, a stejně tak mnoho lidí, kteří už dlouho neměli na zdech úřadů a taky, případně ve školách, portrét prezidenta, protože ho tam prostě mít nechtěli, tak se najednou začali ozývat, že by ho tam chtít měli."

A protože panu prezidentovi přišlo opravdu líto, že by se k tomu měl postavit jen na základě vlastního přístupu, tak jak říká, dal zelenou kreativnímu týmu, aby se toho chopil. Potom pan prezident dodal, že je rád, "že to proběhlo, že to proběhlo tak, že to není nějakým budováním kultu osobnosti, a je to uděláno velice moderně, civilně."

Proč původně pan prezident svou známku nechtěl, asi souvisí s jeho působením v centrále NATO. Od svých amerických kolegů jistě věděl, že v USA nemůže být na známkách žádná žijící osoba, tak chtěl být prostě v tomto smyslu stylový i před nimi.  A to, že najednou má pan prezident místo jedné známky vlastně velkou sérii  deseti známek, to může mít také souvislost s NATO.

V NATO se totiž dodnes traduje historka o tom, jak ještě ve funkci ministryně zahraničních věcí Izraele přijela do Washingtonu v 60. letech Golda Meirová, dojednat historicky první nákup amerických zbraní. Při té příležitosti jí byl údajně předán jako dar luxusní Cadillac, což ovšem rezolutně odmítla s tím, že žádné dary přijímat nesmí. To způsobilo velice trapnou situaci, kterou ale vyřešil pravděpodobně Henry Kissinger tak, že Goldě řekl, že by jí ho tedy prodali za symbolických pět dolarů. S tím už Golda okamžitě souhlasila, a podala mu desetidolarovku. Jenže Washington, Bílý dům, jeden hlavoun vedle druhého, svět velkých peněz, a tak pochopitelně nikdo neměl drobných pět dolarů na vrácení. Všichni si prohledávali každou kapsičku, ale nic. Když Golda Meirová pozorovala, jakou složitou situaci způsobila, napadlo ji spásné řešení, a přítomným pravila, že tedy ty Cadillaky koupí dva.

Ale zpět ke známkám pana prezidenta, výstižným komentářem fotografa Karla Cudlína: ´„Kdybych nevěděl, že je to prezident České republiky Petr Pavel, tak bych si myslel, že je to americký filmový hrdina,“ komentuje zveřejněný portrét známý fotograf Karel Cudlín, který zároveň vidí paralelu s oficiálním snímkem prvorepublikového prezidenta Masaryka. Oba záběry totiž podle něj vyjadřují důvěryhodnost.´

Slova Karla Cudlína si je možné částečně ověřit aspoň na jednom příkladu aršíku samolepících známek s Elvisem.

Na rubové straně Elvisova aršíku je jeho fotografie, protože celý aršík imituje obal na malou desku na 45 otáček, tzv. single play, která trošku vyčnívá i na lícové straně. To hlavně aby si toho všimli i mladší, kteří si v životě SP desky nepouštěli. Jinak pochopitelně každý obal skryl vinyl kompletně. 

Fotka Elvise na rubu je ale zajímavá i pro nás. Samotnému se mi žel na žádné poště sehnat sérii známek pana prezidenta nepodařilo, stejně tak ale nepořídil nikdo z mých přátel. Ani důkladným surfováním na internetu se mi nepodařilo zjistit, co je na rubu aršíku známek pana prezidenta Pavla. Nikde nic. Takže nezbývá než doufat, že je tam taky jeho fotografie, řekněme taková záložní, a jen z toho důvodu zatím nebyla prezentována. Jistěže má pan prezident Pavel pravdu v tom, že po neblahých předchozích zkušenostech, a po jeho skvělém volebním vítězství, bude nyní extrémní zájem o jeho portréty ve všech úřadech, třídách atd. 

Ale přece jen, ve smyslu přísloví, že není na světě člověk ten, co by se zalíbil lidem všem, mohlo by se stát, že třeba v některé menší kanceláři by jeho velký portrét na zdi nemusel hlasováním projít. A právě tady by se jistě hodil pro příznivce pana prezidenta portrét na rubu aršíku jeho známek. 

Pan prezident Pavel taky vyslovil oprávněnou úlevu z toho, že jeho známky jsou civilní, a nemají nic společného s nějakým kultem osobnosti. Tak si na příkladu několika sovětských známek připomeňme doby, kdy to s kultem osobnosti bylo mnohem horší. Byť třeba nelze upřít jistou hravost známce vlevo nahoře, na které velký Lenin zdraví světovou výstavu v japonské Osace v roce 1970. Kdoví, možná tam Sovětský svaz prezentoval i záchranu socializmu v Československu. Vpravo dole je Lenin z roku 1968, který tak mohl dodávat odvahu třeba našim Pragovákům v období Pražského jara, když je povzbuzovaly dopisy z Moskvy. Podobně jako další dvě  známky s Leninem a s Brežněvem z roku 1977. Po vzniku Charty 77 zase tyto Pragováky a další příznivce Moskvy povzbuzoval Brežněv s Leninem i na dopisech skvělou sovětskou ústavou.