Naše protikuřácké a protiextremistické tápání má mnoho společného

V úvodu  "Událostí" v úterý 9.6. referoval Martin Veselovský o aktuálním zásahu na neonacisty včetně policejní razie v bytech sympatizantů extrémní pravice, a policejního prezidenta ČR Martinů se zeptal, jestli bude tah na extremisty pokračovat. Veselovský mu rovněž připomenul, že "Vrcholní čeští politici podepsali dohodu, že neonacistům šlápnou na krk." V závěru pořadu pak dostal prostor poslanec za KSČM Václav Exner, který měl konstruktivní připomínky k tomu, jak se měl lépe udělat seriál o procesu se skupinou Milady Horákové. Navíc poznamenal, že KSČM je přímým "právním a politickým nástupcem KSČ " byť dodal, že se na minulost dívá kriticky.

Pokud rozumíme pod pojmem "vrcholní čeští politici" náš parlament, tak se dostáváme do tragikomické situace. Extremistům - neonacistům a zatím naštěstí jen Hitlerovým pohrobkům, bez žádného vlivu na naši politickou scénu, by měl "šlapat na krk" mj. Václav Exner a tedy žádný Stalinův nebo Gottwaldův či Husákův  pohrobek, ale jeden z jejich přímých nástupců. Tedy extremista jako hrom. Bez ohledu na to jak skrytý a tolerovaný, pořád bude v situaci, kdy extremista křičí chyťte extremistu. Na otázku moderátora jestli komunisté proces i dnes schvalují odpověděl poslanec Exner výhybavě s tím, že historie je jednou daná a sice zmínil, že dnes by proces proti Miladě Horákové byl veden jinak a že i komunisté proces kritizují, stejně jako veřejnost - míněno my ostatní, kteří mezi žádné extremisty nepatříme.

 Škoda jen, že se M. Veselovský poslance Exnera nezeptal na podobnost extremistického jednání  komunistů a neonacistů, nebo třeba i na to, že odškodnění obětem totality jde ze státní kasy a nikoliv z majetku KSČM, jako právního nástupce totalitní extremistické KSČ. Nebo jestli by neměla KSČM přispívat na důchody těm, kteří byli za totality zavřeni nebo vyhozeni z práce a tak pochopitelně přišli o možnost mít plný počet odpracovaných let pro výpočet důchodu.

 Podobná nedůslednost a amatérizmus se projevuje i v nynější protikuřácké kampani. Dnes ráno bylo na ČRo konstatováno, že přes např. zákaz výroby krabiček jen s 10 kusy cigaret neustále stoupá počet mladistvých kuřáků. Jak mohli bystří ministerští úředníci limit minimálně dvacítky cigaret v krabičce vymyslet a prosadit, to si lze jen těžko představit. Že by proto, aby cena byla natolik vysoká, aby si ji mladí už nemohli dovolit? Copak ale nikdo z odborníků netuší, že většina podlehne zlozvyku kouření právě v partě? A že když je parta, nebo už jen dva, tak se prostě na jednu krabičku složí? Navíc když už dá někdo dohromady 30 korun, jistě zvládne i 60 a hned má cigaret plno. A o to bezstarostněji si může šlukovat, vždyť má dost. To se týká i starších kuřáků, kterým menší balení vyhovovalo právě proto, že se tak podvědomě brzdili vědomi si toho, že mají jen malou krabičku.

 Je zajímavé, že tohle omezení vůbec neplatí u alkoholu, který požívá veškerých výhod  nejrůznějších balení, kdy je v každé trafice možno koupit originální lahvičky všech světových značek už ve velikosti jednoho či dvou panáčků. To je jen dalším důkazem bezradnosti a nekoncepčnosti našich představitelů. Jistěže je mnohem jednodušší vymyslet  ve vládě či v parlamentu minimální počet cigaret v balení, než třeba prosadit výstavbu sportovišť pro mládež včetně toho, aby si každý mlaďoch mohl jít zasportovat aniž by musel za mnohdy horentních částek být členem profesionálního oddílu.

 Jenže to by se musel  "nahoře" najít někdo, komu by to nebylo jedno a kdo by neustále zkoušel tyto věci prosazovat. Ale ono je přeci jednodušší vymyslet u kafíčka nějakou reguli a vykázat činnost takhle. Podobně než dusit komunisty s nějakými náhradami a tak je dráždit je lepší být vůči nim neutrální, vždyť jejich hlasy se můžou někdy šiknout. 

Z toho pohledu se žel musí konstatovat, že od padesátých let se toho změnilo pramálo. Pořád máme až na opravdu malé výjimky systém malého vládnoucího stáda a pak velkého stáda dělníků, rolníků a pracující inteligence, dnes už pochopitelně doplněného o značné množství nepracujících, z nejrůznějších důvodů. Podobně jako se při procesu s Miladou Horákovou nenašel nikdo, kdo by se ji třeba pokusil zachránit život s trochou vtipu. Vždyť mohl říct, že popravou by strana a vláda  dala najevo svou slabost spočívající v tom, že má z ní strach. A jak může mít silný národ strach z pár renegátů, nehledě na to, že by se z nich stali mučedníci. I když ti mučedníci by asi vhodným argumentem nebyli, to opravdu nehrozilo v zemi, kde se v závodech psaly petice za její smrt. Ale je smutné, že nikdo nic nezkusil, jeden vedle druhého dal přednost tomu, aby si hlavně udržel teplé místečko, což přetrvává dodnes.  

 Na následující adrese je povídka zachycující atmosféru padesátých let z pohledu mladého kluka, včetně jednoho snad nenápadného protikuřáckého momentu:

http://sestak.blog.idnes.cz/c/67057/Jeden-letni-den-desetileteho-kluka-z-mesta-na-Slovacku-v-roce-1958.html