Najímání kvalitních právníků je naprosto v pořádku

Pod aktuálním článkem na iDNES o tom, že „Ministerstva vypisují soutěže na externí právní služby, i když mají celá oddělení vlastních právníků. Úřady se brání tím, že jejich zaměstnanci nemají zkušenosti s velkými kauzami, a tak musí najímat soukromníky.“ se snesla doslova smršť příspěvků, odsuzujících tyto praktiky. Jejich autoři ovšem bez výjimky vše posuzují velice zjednodušeně, když vidí jen to, že se za tyto externí služby zdánlivě zbytečně utrácí ročně pár set milionů.

Ovšem jen při trochu hlubším pohledu do historie musí být každému jasné, že se jedná o naprosto chvályhodnou a tedy potřebnou praxi. Která by nejen měla pokračovat, ale dokonce se i rozšířit. Musíme si připomenout, v jaké svízelné pozici se většina právníků včetně soudců octla v roce 1989. Všichni poctivě vystudovali komunistická práva, kde bylo nejdůležitější naučit studenty, že veškeré jejich právní konání musí vést k upevňování vedoucí  úlohy vládnoucí strany /tehdy komunistické/ a jejích představitelů. Nebo když už vystudovali po roce 1989, tak je zase učili profesoři, kteří vystudovali za totality, takže to víceméně pořád vycházelo nastejno.

Ať už v době listopadových změn pracovali na ministerstvech, na soudech či v socialistických podnicích, byl to pro ně velký profesní šok v tom smyslu, že jejich hlavní odbornost, kterou bylo udržovat absolutní nedotknutelnost politiky Komunistické strany Československa, najednou byla k ničemu. Tedy snad s výjimkou soudců, kteří v udržování nedotknutelnosti  pokračovali tehdy, když bylo třeba zahrát do autu případ mlátičky Grebeníčka a několika málo dalších případů, které se nějakým nedopatřením dostali k soudnímu projednávání. Někdo to sice těmto soudcům vyčítá, ale tak příkře by se to zase odsuzovat nemuselo. Většina z nich byla totiž z dobrého komunistického chovu, jinak by se totiž na přísně výběrové právnické fakulty pochopitelně nedostali. Takže tím, že svým obviněným soudruhům udělali  takovou službu, prokázali v podstatě jen smysl pro fair play, ukázali prostě trochu vděku.

Ti z nich, kteří pak nešli na soukromo a  zůstali na soudech a ve státní správě, pak pochopitelně u ranního kafíčka také pročítali nové sbírky zákonů,  a registrovali různé změny. Byli ovšem placeni mnohem méně než soukromí právníci, a tak logicky neměli tak silnou motivaci vše studovat důkladně, když jim navíc především chyběla i praxe v řešení případů za nových podmínek. Je tedy normální, že nemají takovou orientaci, jako naše soukromé právnické hvězdy. Proto by bylo velmi krátkozraké, vyčítat někomu to, že angažuje externisty i když jím řízený resort má početné právní oddělení.

Naopak, tato praxe by se měla ještě rozšířit, což si můžeme doložit na konkrétním případě. Brněnský magistrát a tedy hlavně jeho právní odbor již pátým rokem bezúspěšně usiluje o to, aby dostal zaplaceno 300 tisíc korun za parkování vraku auta v hodnotě stonásobně menší. Právnící magistrátu strávili až dosud bezpočet hodin sepisováním žalob, přípravou a účastí na mnoha jednáních, když po více než čtyřech letech je jediným výsledkem jejich úsilí to, že všechno dělali špatně, jak nyní potvrdil Nejvyšší soud. Podrobnosti ZDE Mzda právníků magistrátu  za tuto dlouhodobou marnou činnost možná již dosáhla statisíců. Nejen to, podobně špatně pracovali soudci Městského soudu a následně i soudci Krajského soudu, viz opět rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takže kdoví, možná už náklady za tuto mnohaletou kauzu přesáhly milion korun.

Kdyby ovšem brněnský primátor Onderka hned v počátku angažoval opravdového profesionálního právníka třeba za půl milionu, který by mu vše vysvětlil, tak jsme mohli všichni ušetřit. A nejen to, hlavně by bezbranná občanka nemusel žít již pátým rokem s hrozbou třistatisícové exekuce.

Takže i tato konkrétní zkušenost potvrzuje, že externisté jsou mnohdy jediným řešením, na kterém nakonec všichni ušetříme. Nejen to, mělo by se to rozšířit i na soudy. Ve zmiňovaném případě si totiž počínali amatérsky i soudci Městského a Krajského soudu v Brně. Kdyby bylo na tento absurdní případ možné povolat externí soudce – profesionály, také by se ušetřilo a nemusel by se tak zatěžovat zbytečně Nejvyšší soud, což znamenalo další velké výdaje.

Závěrem můžeme aspoň kvitovat s potěšením, že bída našich právníků se naštěstí netýká lékařů. Jen si představme, že by ředitelé nemocnic začali na složitější operace povolávat externisty, za stonásobně větší honoráře, než mají kmenoví lékaři.