Může za fenomén Karla Gotta taky naše pohodlnost?

  Je Karel Gott opravdu tak vynikající, nebo jsme si na něj jen zvykli, podobně jako na totalitu po roce 1948?  Po převratu se říkalo, že komunisti se udrží sotva do švestek, pak se jim dával rok či dva a nakonec jsme si na ně tak zvykli, že přes 40 let s nimi uteklo jako voda. Podobně byl první Gottův Zlatý slavík v r. 1963 pro mnohé náhodou, která se už nebude opakovat. Ale Karel Gott bojuje úspěšně o Zlaté slavíky i 45 roků potom, byť  se mezitím občas musel před svými konkurenty sklonit.  V tom je na tom mnohem líp než komunisti, kteří třeba za rok 1956 či 1968 svého dejme tomu Rudého slavíka taky nezískali, po roce 1989 ovšem o něj přišli již definitivně, aspoň tedy doufejme.

Po roce 1948 jsme si ale u nás na komunisty postupně zvykali, a často se jimi i sami stávali. Bylo to tak pohodlnější kvůli postupu v zaměstnání, přidělení bytu nebo třeba studiu dětí. Protože stokrát nic jak známo umoří i osla, i původně nesmiřitelní odpůrci se stávali postupně vůči komunismu tolerantnějšími. Když se naděje na převrat stále zmenšovala, přestaly i záškodnické akce, a většina z nesmiřitelných se už zaměřovala jen na to, jak vyzrát nad totalitou méně militantními způsoby a spíš k vlastnímu prospěchu.  Po všech válečných a poúnorových letech, plných utrpení a strachu,  toužil nakonec skoro každý po úplně obyčejném životě.

K obyčejnému životu patří i pěkná písnička a trocha dobré zábavy.  V padesátých letech u nás převládali hlavně starší orchestrální zpěváci jako Jiří Vašíček nebo Rudolf Cortés. V USA byla situace obdobná ovšem s tím rozdílem,  že tam byl hudební průmysl věcí trhu. Ten pochopitelně zareagoval na poptávku nové energické generace dospívajících z poválečného babyboomu po odpovídající hudbě, kterou se stal rock and roll.

Takže zatímco naši mladí byli nuceni poslouchat spolu s rodiči v rozhlase po drátě tklivé lkaní Kučerovců o Tichomoří,  nebo rozmluvu Věry Rackové s lavičkou v parku, která stále nechtěla říct pravdu o zhrzených milencích, mladá Amerika už byla úplně jinde. Zcela jistě bez rodičů řádila spolu s Elvisem např. při zprávě o tom, jak bachař povolil vězňům rokenrolovou párty, v písni Jailhouse rock.

Tím se definitivně oddělili mladí Američani od generace svých rodičů,  která rokenrolu nikdy na chuť nepřišla, zřejmě podobně jako u nás, byť tady tato nákaza tak nehrozila. Ale jak dokládá následující knižní ukázka, s odstrašujícím příkladem jsme  se mohli seznámit  i v Československu. Děj ukázky se odehrává v r. 1963:

"Ale o rock´n´rollu věděl snad všechno. My mladší jsme mu záviděli, že před 5 lety viděl ve filmovém týdeníku rockaroundtheclockového Billa Haleyho. Ovšem jen zasvěcenci jako Michal poznali, že na plátně řádil Haley. Běžní návštěvníci kin totiž žijí možná ještě dnes v omylu, že tenkrát zhlédli Elvise. Tendenční komentář sice hovořil o škodlivosti amerického rock and rollu, který zejména provozuje pochybný idol mládeže Elvis Presley, soudruhům ovšem uniklo, že na filmových záběrech není Elvis, ale právě Bill Haley."

Pochopitelně ani bolševikovi neunikla popularita zpěváků na Západě a tak tušil, že proti něčemu takovému nemusí být imunní ani země tábora socialismu. Jenže jak to udělat, aby se našel nějaký dobrý příklad? Slušný, bez výstřelků, ne jako rokenroloví buřiči třeba v USA.  Na podzim roku 1963 dokonce Karel Kyncl, zpravodaj Československého rozhlasu v Anglii, informoval v Zápisníku zahraničních zpravodajů o hysterii fanoušků kolem Beatles a  pustil i jejich písničku.  Což byl možná další podnět k tomu, aby se soudruzi zabývali populární hudbou u nás blíže.

Tak se trochu povolily otěže, a i když z rozhlasu pořád zněly deset a více let stará orchestrální aranžmá, začalo se chodit na svěží hudbu aspoň do vznikajících divadel malých forem jako bylo Rokoko nebo Semafor.  Ta se nakonec do rádia taky dostala a co víc, postupně i do stále se rozšiřujícího televizního vysílání. Včetně Karla Gotta. Ten jako nesporně kvalitní zpěvák dostával stále větší prostor, možná i proto, že byl vždy bez nejmenších výstřelků, nekonfliktní, uvážlivý a perfektně upravený. Jistě i proto zněl jeho Zvonek, co samotu protínal naší vrchnosti přijatelněji, než originál From me to you od Beatles.

Aniž jsme si to nějak uvědomovali, bez Gotta se brzy neobešel žádný Silvestr, žádné předání různých ocenění. To se logicky projevilo i na mnoha hlasováních o Zlatého slavíka, kdy až na několik výjimek neustále vítězil. Tak měl i svůj pravidelný televizní pořad ze Slaného, zřejmě jako jediný náš zpěvák v období totality. Svou výlučností by se Karel Gott mohl přirovnat k postavení Elvise Presleyho v USA včetně toho, že žádný z nich nebyl sám velkým autorem, a ani svými písněmi většinou  nechtěl měnit svět.

Elvis ale na rozdíl od Gotta musel bojovat s mnohem větší konkurencí, o tom že by měl vlastní tv show v celé zemi jako  jediný se mu mohlo jen zdát. To nemá být žádná výtka směrem ke Gottovi, který si jen dělal svou práci a využíval toho, že totalitnímu režimu po všech stránkách vyhovoval.

Většina z nás si tedy podobně jako na  komunistické mocipány zvykla i na Karla Gotta.  Aby se nám potom nedostal pod kůži, za více než čtvrt století, že ano. Takže nám zazpíval s Karlem Krylem hymnu na balkonu Melantrichu v r. 1989, stejně jako už sám teď v Liberci, při zahájení mistrovství světa. Kdy ke všemu ještě vyvolal diskusi, jestli z playbacku nebo opravdu naživo. Což je snad úplně jedno.

Zájemci o populární hudbu, kteří se za totality nechtěli spokojit jen s pohodlně dostupným Karlem Gottem a oficiálním středním proudem, tak museli vynakládat vlastní úsilí aby se dostali k tomu, co považovali osobně za hodnotnější i zábavnější, protože oficiální média žádnou alternativu nenabízela.

Svým způsobem to tak přetrvává i dnes. Mnohé z rozhlasových stanic hrdě hlásí, že hrají "hezky česky" nebo "České písničky, které máte rádi." Vůbec jim přitom nevadí, že český text ještě neudělá ze zahraniční melodie českou písničku. Nic např. proti skvělému textu Jiřího Grossmanna Závidím v podání Nadi Urbánkové. Ale proč někdy nepustit autorskou verzi Adriana Celentana Il ragazzo della via Gluck? A říct pár slov k textu, který je aktuální i po více než 40 letech. Klukovi, který se stěhuje z venkovské ulice Gluck do centra Milána kamarádi závidí, že bude žít v bytě s koupelnou a dalšími výdobytky civilizace. On nesměle oponuje, že by raději zůstal s nimi v přírodě a lítal i nadále bosý po lukách. A slibuje, že se jednou za nimi vrátí. Což také udělá aby  ovšem zjistil, že všechny louky jsou už pryč a všude jsou jen domy z betonu. A jen si posteskne, proč nenechali radši tu trávu?

Celentano zpíval Kluka z ulice Gluck loni při stém výročí založení Interu Milán, jen za doprovodu své a dalších dvou kytar.  80 tisíc diváků si s ním zazpívalo první sloku a pak už ani nedutalo. To by ještě nebylo nic divného, ale podobně to vypadalo i před půl milionem diváků v Berlíně v roce 1994, kde jistě nebyli jen Němci italského původu /viz youtube: celentano berlin/. Takže slova znali i mladí Němci, třeba ti, jejichž rodiče si zase rádi poslechnou Karla Gotta. Proč ne, každému co se mu líbí. Jenže zatímco Celentano v Německu vystupuje po celou kariéru, u nás mimo účinkování v několika filmech nikdy nebyl. A tato izolace pokračuje i tím, že žádný rozhlasový moderátor není schopen představit jeho tvorbu a říct pár slov k nějaké jeho písničce.

Což se týká vlastně veškeré zahraniční hudby.  Když byť sporadicky zaslechneme v rozhlase Synkopy 61 a jejich "Válku", stačí nám zachytit z textu "Modlím se za ty, kteří ten kůl, nevidí a nečtou, že válka je vůl" a už to v nás vyvolá emoce, třeba v souvislosti s nějakým právě probíhajícím konfliktem. K podobně laděné, často hrané písni od Status Quo: In the army now /Jsi teď v armádě/ bychom ale už potřebovali pár slov překladu, i když třeba angličtinu ovládáme. Protože porozumět zpívanému textu je přeci jen obtížnější. Takže diskžokej či moderátor by nic nepokazil, kdyby text aspoň trochu naťuknul:

"Jsi v armádě, hrdina pro všechny sousedy, kteří ovšem netuší, že odjíždíš navždy. Při náboru ti říkali, že je to jak placená dovolená v zahraničí, teď ale padá noc, máš prst na spoušti, nezdá se ti to správný, ale nevíš co je iluze a co je skutečnost".

Poměrně často hrají naše stanice taky Elvisovu píseň Suspicious minds /Podezřívavé hlavy/. Jistě by neuškodilo aspoň naznačit, o čem Elvis zpívá: "Cožpak nevidíš co mně děláš, když mi nevěříš ani slovo. Nemůžeme tak pokračovat, podezřívat jeden druhého, na tom podezřívání nemůžeme uskutečnit své sny.  Tak co, když ke mně zaskočí stará kámoška aby mě pozdravila, spatřím opět podezření v tvých očích?"

A třeba by i těch pár slov, spolu s Elvisovým emotivním projevem, mohlo někoho inspirovat k řešení podobné situace.

Alice Cooper má zase vlastní skladbu Hey Stoopid.  "Hej kámo, zvolni, nežiješ ve videu, lítáš nízko a rychle, o tom ale rokenrol není. Vím, že do tebe kopou, nejseš sám v tomto ošklivým městě. Pícháš si jehlu do paže. Hej blbečku, co to zkoušíš? Vyhrají oni, dealeři, ty prohráváš!" Jistěže lze těžko očekávat, že by někdo po poslechu této sugestivní písně s drogama přestal. Ale jistě by nebylo málo, kdyby se aspoň zamyslel. A my ostatní zase věděli, o čem všem může být populární hudba.

Za pár měsíců uplyne dvacet let od první návštěvy Rolling Stones u nás. Nejen hudební fandové o nich za tu dobu leccos vědí. Včetně toho, že byli drsným protipólem slušňáckých Beatles, a že jim manažer Oldham vymyslel slogan "Čím víc vás budou rodiče nenávidět, tím víc vás budou jejich děti milovat!" Ale jako obvykle, skutečnost bývá trochu jiná.

V roce 1966, v době kdy Mickovi a Kíťovi nebylo ani 23 let,  měli Stouni velký hit Mother´s little helper /Mámin malej pomocník/: "Jaká otrava je stárnutí, děcka jsou dnes jiný, říká každá máma, a potřebuje něco na uklidnění. A i když vlastně není nemocná, tak je žlutá pilulka, a tak běží ke skrýši, kde je žlutá pilulka, mámin malej pomocník, kterej ji pomůže k tomu, aby zvládla další den.

Doktore, předepište mi další, víte jak je těžký aby byl chlap doma spokojenej, život je tvrdej, cesta za štěstím tak nudná. Hned za dveřmi si vzala další čtyři pilulky, pak ještě, a nakonec umřela na předávkování."

Bylo by jistě nefér, poukázat na tomto místě na to, že Karel Gott se v celé své tvorbě nezastal žen jako svých největších fanynek tolik, co Stouni v jediné písni. Nakonec, Gott je belcantový tenor a umí je potěšit především samotným zpěvem.  Na druhé straně je škoda, že pohled většiny z nás na Rolling Stones je velmi zjednodušený a povrchní, bez ohledu na to, že mnozí z nás je sledujeme už desítky let.  Proto snad tohle malé srovnání s Karlem Gottem neuškodí. Třeba jako doklad toho, že svým způsobem zůstává prezentace hudby pořád na podobné úrovni jako za totality.

Písničky naše i zahraniční jsou většinou jen anonymními vycpávkami mezi průvodním slovem či reklamou. Téměř nikdo se neobtěžuje, ať z pohodlnosti nebo nevědomosti, občas k písničce říct pár slov, upozornit posluchače na něco pěkného a zajímavého, dát mu podnět aby si pak sám našel text nebo i písničku třeba na internetu. To se týká hudby všeobecně, včetně tuzemské.

Ale je možné, že třeba v nejposlouchanějších rádiích jsou jiného názoru.  České písničce každý rozumí, zahraniční jsou hlavně taneční oddechovky, kterým se rozumět nemusí, tak proč do toho ještě něco plkat? Posluchači se chtějí bavit a relaxovat, a ne nad něčím přemýšlet. Podobně jako skoro všude jinde.

Nejprodávanějším deníkem je bulvár, nejsledovanějšími televizními pořady jsou nenáročné seriály a všichni víme moc dobře proč. Život je náročný, pracovní tempo vysilující, a tak se potřebujeme hlavně odreagovat a ne řešit ještě po práci nějaké problémy či dokonce nad něčím přemýšlet. Trošku by potom sice připadal v úvahu víkend, ale kazit si dva dny, kdy se může úplně vypnout?

Je zde ovšem jedno možné nebezpečí.  Může se totiž lehce přihodit, že pořád budeme jen pracovat a relaxovat - a najednou tady bude důchod. Komunistická nadvláda taky nebyla zpočátku po chuti všem, postupně ale většině, když už nic jiného, tak aspoň přestávala tolik vadit.  Včetně předkládané zábavy, včetně Karla Gotta. Bylo to tak pohodlnější. Dřív ale bylo poněkud obtížné, podívat se za humna. Dnes to sice jde, ale...  

Opravdu budeme pořád jen relaxovat? Opravdu jsme si tak zvykli, že se bez Gotta neobejde žádná významná akce? Opravdu jsme si tak zvykli na komunisty, že nám ani trochu nevadí, že opět mají vliv? Není to proto, že pořád jen pracujeme a relaxujeme a nějak se nám nechce přemýšlet?

/Ukázka z knihy Beetles se svolením nakladatelství Oldies but Goldies ®/