Moje Amerika

Do oslav dne nezávislosti USA ještě pár dnů chybí, ale ctěný a milý kolega Vl. Hamral ml. zřejmě usoudil, že tak horko dnes zase až není, a pořádně tedy ještě přitopil pod kotlem vztahů k Americe. Pojal to opravdu důkladně, že Cohenovo staré album Songs of love and hate vedle jeho článku vypadá jako sbírka dětských říkanek. Ale to je logické, Cohen tam řeší jen vztahy žena x muž kdežto tady jsme u problémů přímo globálních.

Pro úplnost, článek Vl. Hamrala ml. se otevře ZDE. Na ten si teď rozhodně netroufám reagovat nějak důkladněji, takže se jen omezím na konstatování, že byl jako vždy napsán brilantně.  Zaujala mě tam ovšem i přiložená píseň, či její videoklip, opravdu perfektně zpracovaný včetně zajímavé a dobré indické zpěvačky v sárí, což mělo mít asi symboliku v tom, že  země třetího světa odnáší chování Ameriky a tedy USA nejvíc.  Proto se spíš zaměřím na několik připomínek snad v duchu pop music. Ta ale těžko může nahradit třeba politology, proto klipu nic nevytýkám ale jen připomínám, že tam nebylo zmíněno např. to, že nebýt Ameriky, tak bychom tady teď měli možná posthitlerovské celosvětové impérium,  případně sovětské. To jen na okraj.

 Ale místo nějakých velkých rozborů si dovolím přiložit to, co mi nedávno poslal americký zpěvák Jack Blanchard, který občas zasílá svým příznivcům skvělé úvahy, ve stylu svých písní, které už přes 40 let věnuje problémům těch opravdu obyčejných lidí, navíc často s vtipem a humorem.  Bude jistě dobré připomenout si "Jeho Ameriku", což bude snad inspirací i pro nás, abychom jako voliči dbali o to, aby se ani naši  nynější "představitelé" nevzdalovali od zájmů obyčejných lidí.

 Od věci snad není ani připomenutí výroku Johna Lennona, který jednou prohlásil: "Potřeba otcovských figur byla chybou generace před námi. Myslet si, že něco za nás udělá Bůh, president, nebo třeba náš otec. Musíme věřit jen sami sobě a na sebe se spoléhat. My všichni jsme moc, a tak se nesmíme nechat ovládat nějakou hrstkou vyvolených."

 Tohle je jednak v písni Johna Lennona God, na podobné téma zpíval John Lennon i ve svém Hrdinovy dělnické třídy /Working class hero/:  "Říkají, že pro každého je místo na vrcholku, ale aby ses tam dostal, musel by ses naučit usmívat přitom, jak  zabíjíš. Cpou  tě náboženstvím, sexem a televizí, říkají ti jak jsi svobodný a beztřídní a přitom jsi ten nejzdrbanější sedlák kam dohlídnu, jo hrdina dělnické třídy, to je něco!" 

Keep you doped with religon, sex and T.V.
and you think you're so clever and classless and free
but you're still fucking peasents as far as I can see
Working Class Hero is something to be

 Ale teď slíbená úvaha:

MY AMERICA /Jack Blanchard/

Vzkaz ne-Američanům v zámoří

To co vidíte v televizi, to není Amerika.

Ti lidé jsou herci.

To nejsou jejich šaty, auta, domovy, dokonce ani ne jejich vlastní slova.

Američané, které znám nejednají a nemluví jako postavy v televizi.

Nejsme všichni bohatí. /Vím, že má žena a já nejsme./

Většina  našich přátel nejsou doktoři, právníci, policisté,

lidé z upoutávek na zprávy, celebrity, nebo modelky,

kteří jezdí kolem v šikézních šatech a nových autech.

Naši přátelé většinou žijí ve skromných domech, bytech, nebo v přívěsech,

a řídí vehikly, které nezáří novotou.

Tvrdě pracují ve snaze aby vyšli.

Věděli jste tohle?

Jsou zde tisíce zastaváren,

které vám půjčí peníze oproti vašemu autu až do výplaty
na horentní úrokové míry.
Tento byznys je v boomu.
Většina z nás chce být považována za dobré lidi.
Je to etické dědictví.
Nemusíme vždy dokázat tak žít, ale když se nám to nedaří. obvykle máme pocit viny.
Snažím se pomáhat ostatním, když můžu,
a často mně zase pomůžou přátelé, když je to potřeba.
Nikdy jsem neviděl zdrogovaného feťáka ani neslyšel někoho zařvat: "Stůj!"
V televizi vidíte pouze extrémy amerického života.
Pokud bychom chtěli vidět reálný život,
mohli bychom ji vypnout a dívat se na sebe.
Bohatí a mocní hlavouni, kteří způsobují většinu problémů
se nevyskytují v našem okolí.
Můj jediný vztah k naftařským magnátům je flek na mé příjezdové cestě.
Myslím, že mluvím za mnohé z nás, když řeknu:
Nejsem nijak zvlášť bez sebe z bohatých.
Nikdy jsem neutlačoval  zemi třetího světa.
Moje představa dobrého jídlo je pár hot dogů s chili.
Rád bych zhubnul deset liber.
Mám obavy ze stárnutí.
Obdivuji a respektuji starší lidi,
kteří prošli depresí  a druhou světovou válkou.
Trošku se zalknu, když Ray Charles zpívá "America The Beautiful".
Přišli jsme ve všech různých velikostech a tvarech,
na rozdíl od štíhlých atletických typů v televizi.
Pokud chcete vidět Ameriku, přijeďte sem,
ale ne na Disney World. Začněte u Wal-Martu.

Amerika znamená mnoho různých míst, lidí a scenérií.
Osobnosti, akcenty, a zvyky se mění už v prostoru několika mil.

 Tady je něco, co se snažím dát dohromady:
Žádný z mých známých nikdy neudělal nic lidem na Středním Východě.
Pořád se divíme proč nás nenávidí.

Vždyť nás dokonce ani neznají.

 Kdo by si chtěl Jacka a jeho ženu Misty poslechnout, může ZDE,  třeba v písni Ptačí procházka v Tennessee  / Tennessee Bird Walk/ z roku 1970, o tom, že jestli budeme pokračovat v našem přístupu k přírodě, tak se zbavíme stromů a ptáci budou muset sedávat na zemi, pak přijdou o křídla a budou už jen chodit, ztratí peří a budou už jen ve spodním prádle, přijdou o zobáky a budou moci už jen šeptat.