Zdánlivě nenápadně jsme se dostali do podobné situace, jako když náš pracující lid začal po svém únorovém vítězství v roce 1948 likvidovat i trestem smrti své opravdové, či jen domnělé protivníky. Analogií je víc, včetně toho, že konečná řešení následovala asi až po dvou letech od počátečního rozruchu. Tak jako komunisti nezačali vynášet tresty smrti hned v březnu 1948, a nějaký čas si počkali, až si národ na jejich moc zvykne a nebude tak proti absolutním trestům nijak protestovat, tak zvolila podobnou taktiku i garnitura, která dnes ovládá město Brno. Protože se jedná o první rozsudek trestu smrti v Brně po mnoha letech, a také vzhledem k poněkud odlišným podmínkám oproti dobám komunistické totality, museli dnešní vládci zvolit poněkud jiný, ne tak přímočarý postup, ve svém důsledku možná však ještě děsivější.
Brněnský magistrát tedy zatím nevybudoval ani popraviště, ani nepořídil elektrické křeslo či místnost pro popravy injekcemi, ale zvolil méně nápadný postup. Podle jeho mistrně zpracované žaloby pak už neměl soud 1. stupně problém vynést rozsudek absolutního trestu, což po odvolání k Městskému soudu hladce potvrdil v úterý 7. záři i Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí už odvolání není. Magistrát města Brna tak v součinnosti s Krajským soudem v Brně dosáhnul toho, že jím žalovaná osoba byla odsouzena k TRESTU až do své SMRTI splácet magistrátu města Brna horentní, a nikdy nesplatitelnou finanční částku.
V perexu bylo zmíněno, že režim rudé totality likvidoval i trestem smrti své opravdové, či jen domnělé protivníky. To platí v plné míře i o právě popisovaném případu. Osobou, odsouzenou k TRESTU až do své SMRTI splácet magistrátu města Brna horentní, a nikdy nesplatitelnou finanční částku, totiž není žádný opravdový protivník, jako třeba pracovník brněnského magistrátu, který porušil iks zákonů a vyhlášek, aby mohl postavit na přehradě mj. bazén pro člena své rodiny. Osobou, odsouzenou k TRESTU až do své SMRTI splácet magistrátu města Brna horentní, a nikdy nesplatitelnou finanční částku, tou není dokonce ani nikdo z těch, kdo se na brněnském magistrátu dopustil jednoho či více ze zatím čtrnácti prokázaných porušení zákona při manipulaci se zakázkami.
Osobou, odsouzenou k TRESTU až do své SMRTI splácet Magistrátu horentní, a nikdy nesplatitelnou finanční částku, je totiž jen domnělý protivník, a to paní Trenčanská, a to jen proto, že někdo při pokusu o krádež odtlačil její řádně zaparkované auto zbytkové hodnoty do vozovky na ulici Soudní, kde probíhalo toho dne blokové čištění. Odsouzeni nebyli ani zasahující policisté, kterým muselo být jasné, že auto nebylo zaparkované ve vozovce, ale násilně do ní odtlačeno, a vůbec tedy okamžitě paní Trenčanskou neinformovali o tom, že její auto se někdo pokusil odcizit. Ani když se odpoledne šla na policii informovat. Místo toho se spokojili s tím, že dali příkaz auto odtáhnout. Když jsem se loni Policie ČR písemně dotázal, proč nebyla paní Trenčanská okamžitě informována o tom, že někdo s jejím autem manipuloval, vůbec na tuto otázku nikdo neodpověděl.
V souvislosti s reportáží v aktuálním Magazínu DNES "Cesta do hlubin vrahovy duše" mi dochází, že paní Trenčanská je na tom opravdu hůře, než všichni vrahové, kteří na rozdíl od ní dostali maximálně jen doživotí. Jednak mají pořád naději, a navíc žijí v mnohem příznivějších životních podmínkách, než ona. Mají zajištěno jak ubytování, tak i stravu včetně toho, že za nimi nikdy nepřijde na kontrolu exekutor. Rovněž se mnohem lépe psychicky vyrovnají třeba s tím, že nikdy nebudou moci koupit žádný dárek svým vnoučatům, na rozdíl od paní Trenčanské. Ta pořád splácí za byt, o který dávno přišla, vzhledem k neustálým zdravotním problémům pro ni bylo a stále je obtížné sehnat stabilní zaměstnání, takže ji za chvíli stejně čeká jen minimální důchod.
Částka, která bude přesně včetně příslušenství oznámena v písemném rozsudku, možná převýší 300 000.- Kč. Paní Trenčanská tak bude moci sotva splácet tisíc korun měsíčně. I když by se už dál nenavyšovaly úroky, pořád by to znamenalo splácení po dobu 25 roků. Jistě bychom všichni paní Trenčanské přáli, aby to ve zdraví natáhla i ještě pár let přes osmdesátku, a tak vyvrátila tento článek v tom smyslu, že ve skutečnosti k trestu platit až do smrti odsouzena nebyla. Jenže mám obavy, že tato situace, která je i značným náporem na její psychiku, její kondici zrovna neprospívá.
Ale na konce tunelu přece jen vidím malý záblesk světla, jistou naději pro paní Trenčanskou. Ta spočívá v tom, že by se nynější brněnský primátor pan Roman Onderka stal v horizontu 10 - 15 let prezidentem České republiky. Je to docela možné, protože stále bude stoupat potřeba tzv. pevné ruky, vždyť všichni víme, jaká nebezpečí nám odevšad hrozí. A přísní musíme být v prvé řadě sami k sobě, jen tak se dobře ubráníme třeba vnějšímu nepříteli. To by mohla být přednost Romana Onderky v kampani o prezidentský post, protože takovou přísností vůči občanům svého města /s výjimkou zaměstnaců magistrátu/ se možná nebudou moci ostatní kandidáti pochlubit.
Pak by to mohl pan, potom tedy již prezident České republiky, Roman Onderka, paní Trenčanské vrátit třeba tím, že by jí po svém zvolení udělil prezidentskou milost. Třeba jako jistý výraz vděku, že si na jejím případu vytvořil v letech 2008 - 2010 pověst přísného a nekompromisního /až na pár výjimek/ politika.
S článkem souvisí rovněž: Primátor Onderka vede nad učitelkou 1:0 /spor o 213 tis. za odtah/ kliknout prosím ZDE
a Primátor Onderka jako Rolling Stones ZDE
