Každý chytrý /neo/nacista jde ke komunistům

Protože při absurdní konkurenci dvou stejně extremistických kohoutů na našem totalitním smetišti je to jediná možnost, jak se co nejdříve dostat k moci.  Komunismus má totiž oproti nacismu zejména v Evropě mnohem lepší podmínky dalšího růstu. Komunistická strana je na rozdíl od všech dalších extremistů brána jako strana demokratická, a tak si může v klidu připravovat převzetí moci, podobně jako před r. 1948. Pro klidné spaní je pak velkou výhodou léty prověřená a všeobecně uznávaná beztrestnost komunistických zločinů.  Byť je to  paradox, protože obě hnutí měla vždy stejné cíle i prostředky k jejich dosažení.  Takže když by se to po pár desítkách let opět zvrtlo, jistě by se žádnému komunistovi zase nic nestalo, podobně jak v nyní končící dvacetileté periodě, kdy se komunisté drželi lehce v ústraní. Snad s výjimkou ojedinělých a spíš marketingových akcí, jako případ prokurátorky Brožové - Polednové.  

Zatímco nacisti jsou  pronásledováni ještě  64 let po válce,  jak dokládá aktuální zpráva o procesu  kvůli masakru v Itálii, komunistické skutky už dnes prakticky nikomu  nestojí ani za zmínku. Navíc komunistům nikdy nehrozily tresty smrti ani dlouholetého žaláře. Pokud už byli někdy popraveni či vězněni, tak vždy jen svými soukmenovci. S tím souvisí i  šikana nacistů  u nás při každé akci, na rozdíl od komunistů, kteří se můžou slučovat jak je jim libo. I nejhloupějšímu náckovi musí být jasné, že k opravdové moci se v dohledné době může dostat jen s komunisty.

Tak proč nezměnit dres a nepřestoupit? Vlastně se tím jen navazuje na pakt Stalina s Hitlerem, kteří se spojili už před sedmdesáti lety. Tehdy to sice ještě nedopadlo, hlavně proto, že se jednalo o dva velké subjekty. Což není dnešní případ, zvláště ne v naší malé republice. Navíc už jistě ani žádný neonacista nemá  problém s tím, že bude dál vystupovat pod hlavičkou KSČM. Jednou je  to značka, jistě nevyčíslitelné hodnoty, a tak to navíc v době velkých fúzí ve světě jistě nikomu vadit nebude.

Hlavní je především to, že komunisti jsou už teď na převzetí moci připravení, jistě lépe než kdysi před rokem 1948. Nemají sice jako po válce svého ministra vnitra Noska, ovšem ani ministryně spravedlnosti Kovářová nebo premiér Fischer nejsou k zahození, a jistě už sbírají různé strategické i kompromitující materiály. Mohlo by se sice namítnout, že už nejsou členy KSČ/M/, ale to je třeba brát s velkou reservou. Žádný z nich se totiž veřejně od této zločinecké organizace nedistancoval, vrátka si nechali otevřená. Jan Fischer jen utrousil, že do KSČ vstoupil kvůli statistice, a Daniela Kovářová si z nás už udělala legraci úplně bez zábran - do KSČ vstoupila jen kvůli vidině sexu s blonďatým spolužákem řeckého typu. To sebralo dech všem našim voleným zástupcům, kteří k tomu dodnes mlčí jako ryby. Zareagovat se odvážil jen Jan Rejžek v Lidovkách povzdechnutím, že měl smůlu, když jeho lákala do KSČ "jen tlustá, upocená ropucha. Mít tak strana  aspoň jednu Pallas Athénu, kde jen už mohl dnes být".

Neonacisté jsou jistě přijímáni do KSČM s otevřenou náručí z několika důvodů. Jiná krev dělá organismus silnějším, a tady to platí dvojnásob. Přestože se zdaleka nepotvrdily předpovědi, že KSČM skončí vymřením svých členů, trochu osvěžit bude potřebovat. Zejména na místech různých bouchačů, kteří budou po uchopení moci v plném nasazení jako dozorci v lágrech, vyšetřovatelé, tajní atd. Po válce to bylo jednoduché, protože bylo dost adeptů na tato místa  např. z řad kondidentů gestapa, kteří se díky kompromitujícím materiálům stali nejoddanějšími a nejvěrnějšími soudruhy v boji. Za posledních dvacet let se ale četnost těchto kádrů hodně snížila, a to je právě možnost pro neonacisty, kteří se v přímém boji cvičí neustále.

Ostatní hraje komunistům do ruky tak jako před šedesáti lety. Tehdy byla ještě poválečná krize, také v té době byl obyčejný lid naštvaný na kapitalisty, podobně jako dnes. Takže možná bude stačit naznačit před volbama, že se bohatým trošku vezme, a demokratické vitězství KSČM bude zaručeno.  Půjde o to, kolik z nás  se po letech zase rádo vrátí k levnému pivu, sociálnímu nájemnému i zdravotnictví bez zlodějských 30 korun. A  jestli se tedy extremisté dostanou z totalitního smetiště opět na totalitní výsluní. Pokud ano, tak se pak bude už jen utahovat, napřed asi pozvolna, přeci jen to nebude moci pokračovat příliš rychle, ale postupně by se to jistě zvládlo, i za pomoci našich bruselských expertů. Zvláště když bychom se opět stali klidnou spořádanou zemí, bez stávek a bez demonstrací, oázou klidu v Evropě. Na to by slyšeli i v Bruselu.

Objektivně se musí poznamenat, že málokdo se měl v letech 1948 až 1989 tak dobře, jako my. Cestovat jsme mohli po celém světě, buď s Čedokem nebo na devizový příslib. Studovat jsme taky mohli kde nás napadlo, někdo třeba v Sovětském svazu, jiný zase v Kanadě. Jako Michael Žantovský v sedmdesátých letech na McGillově universitě v Montrealu. Byť ten to měl náročnější,  protože byl daleko od rodičů. Tatínek byl totiž československým velvyslancem při OSN až v New Yorku, a tak se nemohli vídat každý den, jako většina šťastlivců, kteří studovali třeba v Praze, kde byli i jejich rodiče.  Regály v Tuzexu také nikdy prázdné nebyly, takže nikomu tady nikdy nic nechybělo. Pro úplnost je nutno dodat, že se bavíme o aktivních zásadových občanech, kteří neváhali udělat pro republiku i něco navíc než jen přežívat. Ta mlčící neangažovaná většina, co si na "totalitu" někdy stěžuje dokonce ještě dnes, ta nakonec nebyla nikdy spokojená, a asi není ani teď.

Uvidíme možná už na podzim, jak tato symbióza extremistických stran dopadne u voleb. V každém případě máme jednu velkou jistotu, která mnoho z nás uklidní. Pokud zvítězí KSČM už letos, tak jistě nedojde k tomu, že by ministr zahraničí Jan Kohout buď skočil, nebo byl vyhozen z okna jako Jan Masaryk. V tom je třeba ocenit prozřetelnost lobbování KSČM, že na tento post prosadila jak dlouholetého člena KSČM, tak i člověka dobře zapsaného v bývalém Sovětském svazu. Tak se prakticky eliminovalo možné opakování případu Jana Masaryka, což by jen zbytečně znovu jitřilo vášně.