Aktuální emoce, vyvolané vyznamenáním pro Karla Gotta, se projevují v mnoha článcích a snad již tisícovkách diskusních příspěvků. Proto by nemuselo uškodit komplexnější zamyšlení nad tím, kde je hranice ještě akceptovatelné podpory totalitních režimů a kde začíná již kolaborace. Tou je podle mě především taková situace, kdy někdo získává přímé výhody tím, že osobně způsobuje příkoří či přímo likvidaci jiných osob. Protože mi bylo v diskusích pod posledními články opakovaně vyčítáno, že jsem evidován jako důvěrník StB, nebo že jsem během totality navštívil USA, vyjádřím se i k tomu včetně zdůvodnění, proč nežádám o soudní výmaz ze seznamu důvěrníků StB.
Úvodem vzácná fotografie, zachycující mého otce mezi dvěma kamarády, pořízená přímo v Dachau, během jeho více než pětiletého pobytu v nacistických lágrech. Na fotce je i poznat, že otci už chybí ukazováček levé ruky, který mu museli po vážném zánětu amatérsky amputovat sekyrou spoluvězni při předchozím pobytu v koncentráku ve Flossenbürgu, čímž mu zachránili život.
Foto působí na první pohled idylicky, a i když bylo zřejmě pořízeno již po osvobození Dachau americkou armádou, i tak vystihuje fakt, že práce v dílně byla jistě pro vězně ternem. Otci se totiž v Dachau podařilo dostat se díky znalostem elektrikářské profese do tzv. pracovního komanda. Podrobnosti jsou v popisu jeho illegální činnosti. Tak si výrazně zvýšil své naděje na přežití, protože i když v Dachau nebyl přímo vyhlazovací tábor, i tak tam zahynulo kolem 30 000 vězňů.
Tady se už nabízí paralela s Karlem Gottem, rovněž kdysi elektrikářem. Podobně jako můj otec jistým způsobem vynikl v jednom totalitním seskupení, a na základě toho získal řadu výhod spočívajících hlavně v tom, že nebyl vystaven takovým zdravotním rizikům jako ostatní vězni, tak i Karel Gott si vydobil pro sebe lepší podmínky než druzí, byť právě proto, že se naopak elektrikářské profese vzdal.
Jistěže by se našel někdo, kdo by mému otci vytknul, že svou kvalifikovanou prací pomáhal udržovat lágr v Dachau v chodu, a tak pomáhal nacistickému režimu. Navíc když ještě ke všemu opravoval esesákům bokem radiopřijímače. Na druhé straně to ovšem retušoval třeba tím, že když už měl možnost poslechu zahraničního rozhlasu, neváhal a spolu s ostatními členy dílny informoval o vývoji událostí i ostatní vězně, což bylo pro ně významnou psychickou podporou. Sice zdánlivě za velkého rizika trestu smrti, které ovšem bylo výrazně eliminováno tím, že vězni drželi při sobě a tak mezi nimi nebyli prakticky žádní práskači.
Udržovat totalitní režim pomáhal i Gott, který byl v jednom ještě v horší situaci než můj otec, protože na ty, které povzbuzoval a těšil svou hudbou, už zdaleka nebyl tak velký spoleh jako na spoluvězně v koncentráku. V každém případě si svůj osud připravili sami jak můj otec, tak i Karel Gott. Otec se vydělil od mlčící většiny tím, že se nesmířil s okupací Československa a aktivně začal proti ní vystupovat. Gott zase tak, že odmítl životní dráhu elektrikáře a zkusil to v hudbě, což byla i v totalitní společnosti velmi exponovaná profese. To dokládá i mnoho nynějších nelichotivých komentářů na jeho adresu, že by převážně od té mlčící většiny, co seděla 40 let za bukem - v tom lepším případě?
Možná by bylo dobré, kdyby si každý před tím, než někoho třeba v diskusi odsoudí, řekl: Odmítnul bych sám v Dachau místo elektrikáře, i když by to výrazně zvětšilo mou naději na přežití? Případně s doplňující otázkou: Kdybych se do té dílny dostal, poslouchal bych tam zahraniční rozhlas a rozšiřoval bych takto získané informace? Nebo zase: Choval bych se určitě mnohem zásadověji než Karel Gott? Případně by to mohl každý diskutující doplnit pár řádky o tom, jak zásadově se choval během totality on sám.
To mi totiž na kriticích Karla Gotta vadí nejvíc, že snad až z přílišné skromnosti nezmíní něco o tom, jak na rozdíl od něj oni sami proti totalitě udatně bojovali. Obávám se ale, že to bude spíš proto, že moc toho na zmínění v tomto smyslu nemají. Prosím aby to nebylo zaměňováno s kritikou uměleckého výkonu, kdy jen hlupák může vyčíst kritikovi, že sám by to lépe nezazpíval a tak ať je tedy ticho. Tady se soudí Gott jako občan, a většinou taky občany, kteří tady žili spolu s ním. Kteří byli proti Gottovi ve výhodě už třeba v tom, že si odpracovali v socialistickém poklidu svých 8 hodin a pak už mohli u televizních seriálů jen dbát na to, aby nějak lidsky neselhali. Zapomínají ovšem na to, že Karel Gott taky pracoval, a to dost poctivě a možná i víc hodin než většina z nás, že prostě skoro celý totalitní den jen nepřemýšlel nad tím, jak totalitním papučářům nějak zařídit demokracii.
Pokusím se tedy sám o jeden pohled z druhé strany. Jako Karel Gott jsem také zasvětil celý život hudbě, ovšem pouze jako konzument a aktivně snad jen jako příležitostný diskžokej. Ale měl jsem možnost osobně poznat některé i světově známé hudebníky a zpěváky a tak snad o této problematice něco málo vím. Přestože mi nedělá nějaká osobní prezentace žádné potěšení, tady bude jistě mít svůj účel. Také proto, že mi začalo být mnoha diskutujících pod několika mými posledními články vytýkáno, že napadám komunisty a přitom jsem sám evidován jako důvěrník, navíc jsem byl za totality v USA - takže jsem dle některých diskutujících prý musel s režimem kolaborovat, kdo jiný by se tam asi jako turista mohl během totality dostat.
Někdo by se mohl zeptat, proč jsem už dávno nepožádal o výmaz ze seznamu důvěrníků StB, když jsem tedy žádný slib ani závazek nepodepsal. Odpověď je jednoduchá, nejsem příznivcem upravování historie a když jsem jednou zaevidován byl, tak v seznamech prostě jsem. Jejich jakákoliv úprava by totiž znamenala i úpravu naší historie, a to by mi bylo proti mysli. Jednak jsem byl vždy příznivcem autentičnosti a navíc bych tím dával najevo, že mě to nějak irituje, že na tom asi něco je. Jak je možné vidět na jediném dochovaném seznamu spolupracovníků StB v hotelu Continental ze 70. let, bylo tam mé jméno dopsáno až rukou spolu se jménem pana Němečka, navíc bez udání data. To nasvědčuje tomu, že profesionální estébák, který měl hotel Continental na starosti, potřeboval zřejmě splnit plán získání důvěrníků a tak neváhal a narychlo tam dopsal dvě osoby. V té rychlosti navíc ani nezvládnul počty, a tak mi dal třeba pořadové číslo 12 i když jsem ve skutečnosti až třináctý.
Tady bych rád poznamenal, že do hotelu Continental jsem nastoupil v roce 1971 jako noční vrátný. Zejména díky velkorysosti a snad i odvaze tehdejšího ředitele Dr. Miroslava Posoldy, který mě na přímluvu jednoho rodinného známého přijal, i když jsem byl v té době několik týdnů nezaměstnaný. Přispělo k tomu i to, že jsem měl již státní zkoušku z angličtiny a domluvil jsem se i německy včetně skutečnosti, že pozice noční vrátný nebyla nijak exponovaná. Zejména kvůli dvěma otcovým bratrům /jeden dlouho vězněn v Jáchymově, druhý zase jako major francouzské armády po r. 1948 musel emigrovat /jsem byl evidován ve svazku StB již v mých deseti letech, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Jedním z důsledků tohoto sledování StB bylo pochopitelně to, že jsem se po maturitě nedostal na vysokou školu, šel jsem tedy do kursu na výpravčího s tím, že si napřed musím s ostatními frekventanty odbýt tříměsíční praxi jako výhybkář. Jenže zatímco ostatní už byli dávno výpravčí, sám jsem dělal pořád výhybkáře. Když mi při jedněch psychotestech řekli, proč to nezkusím na vysokou školu, tak jsem se již s roční dělnickou praxí přihlásil na Vysokou školu dopravní do Žiliny. Kupodivu mě nevzali ani tam, byť jinak tam brali každého, kdo byl aspoň trochu gramotný. Takže následovala vojna u železničního vojska, což byli lepší pétépáci, ostrými jsem si nevystřelil ani jednou. Což mi ale zase až tak nevadilo, protože jsem si jako posunovač mohl aspoń třeba na vagonech se štěrkem poslouchat své oblíbené rozhlasové stanice jako Radio Luxembourg či AFN neboli síť amerických ozbrojených sil. Přitom jsem si piloval angličtinu, také díky svému budoucímu kamarádovi Tonymu Princovi, který patřil právě na Laxiku k nejoblíbenějším diskžokejům.
Po vojně jsem dělal ještě rok na dráze a když se naskytla možnost jít do Zbrojovky dělat překladatele, odešel jsem se značnou dávkou naivity tam. Napřed pochopitelně na měsíční praxi do zkušebny a balírny motorů, a když se to jak bývalo u soudruhů dobrým zvykem protáhlo až na půl roku, aniž by mi byli schopni sdělit něco konkrétního, opět jsem odešel. Sem tam se mi zadařilo a získal jsem aspoň brigádu třeba u parketářů nebo v Lacrumu, až jsem tedy zakotvil v hotelu Continental.
To by si vyžádalo možná samostatný blog ne-li dva, tak aspoň nyní jen pár poznámek. I když dělat pouze noční směny bylo někdy úmorné, odměnou za to byla opravdu zajímavá práce a styk s lidmi z celého světa. Výhodou bylo i to, že v noci bylo klidněji protože všichni papaláši i estébáci spokojeně spali. S pracovníky StB, kteří byli přiděleni do jednotlivých hotelů jsem tak začal přicházet do styku až po několika letech, kdy jsem vedle nočních začal mít i denní směny. Na jejich dotazy, jestli jsem u někoho z hostů nepozoroval něco, co by mohlo ohrozit bezpečnost naší socialistické vlasti, mi na dalších deset či kolik let vystačila jediná formulka: "Snad si nemyslíte, že kdyby tady byl nějaký špion, tak že by něco vyzvonil pitomýmu recepčnímu? " Navíc jsem je uklidňoval s tím, že jak USA tak i Sovětský svaz mají přece své sféry vlivu dávno rozděleny a plně je respektují, takže se určitě nemusíme obávat, že by nám tady zase nějaký americký turista v přestrojení někde trousil třeba mandelinky.
Pořád jsem se přitom zajímal o hudbu, využíval jsem znalosti angličtiny ke korespondenci s mnoha lidmi z hudební oblasti zejména v Británii a USA. Když se v Brně objevil v roce 1970 slavný diskžokej Tony Prince z rádia Luxembourg, který nám dal aspoň na pár hodin možnost prožít báječnou atmosféru 60. let, nemohl jsem tam chybět a s Tonym jsme se stali dobrými přáteli. /O jeho letošní návštěvě Brna po 39 letech píšu v jiném blogu/
V roce 1974 přijel do Prahy americký country zpěvák George Hamilton IV, který byl v 50. letech i popovou hvězdou a prodal např. přes milion singlů s hitem A Rose and a Baby Ruth. Legrační bylo to, že George měl sebou mou recenzi vystoupení skupiny Johnny Young Four v Brně v předchozím roce, kterou jsem napsal do jednoho britského časopisu, a sháněl se po jejím autorovi. Takže došlo k opravdu kurióznímu případu, kdy se samotná hudební hvězda toužila setkat s obyčejným fandou. Na fotce spolu s promotérem Mervynem Connem jsme náhodou téměř zkopírovali o 15 let starší pozici, kdy byl George obklopen dvěma rokenrolovými legendami. Mimochodem Eddie Cochran se jistým způsobem zasloužil o vznik Beatles, protože tím, že Paul McCartney znal všechna slova k jeho hitu 20 Flight Rock, tak udělal velký dojem na Johna Lennona, který ho pak vzal do své skupiny.
Tyto a další kontakty nakonec vedly k tomu, že jsem byl opakovaně zván k návštěvě USA. Po Helsinské konferenci o spolupráci v Evropě za účasti USA a Kanady v r. 1975 jsem usoudil, že nastala ta pravá chvíle. Ještě dnes si pamatuju každé slovo ředitele hotelu Continental Dr. Posoldy, když jsem ho na jedné noční požádal o podepsání žádosti o devizový příslib. Odpověděl lakonicky: "Jendo, pojedeš do prdele, ale podepíšu ti to!" Žádost jsem pochopitelně doplnil o zdůvodnění, že chci navštívit USA hlavně proto, že se chci blíže seznámit s Country music jako s hudbou převážně amerických dělníků a farmářů, a že jsem zván některými jejími předními interprety.Pozvání mi poslal Country DJ a televizní moderátor Dave Hogan, který mě navštívil i v Brně, a se kterým jsem si pilně dopisoval, stejně jako další kamarád Earl Poole Ball, který byl téměř 30 let vedoucím doprovodné skupiny Johnnyho Cashe. Jistě mi pomohlo i to, že na mou návštěvu se těšil také Jimmie Davies, slavný nejen kvůli svému evergreenu You are my sunshine ale i proto, že byl dvakrát guvernérem státu Louisiana. Na fotce přímo z Nashvillu je vidět jeho upřímná radost z toho, že i on přispěl k tomu, aby se mi cesta podařila.
Na popis pobytu v USA neni teď prostor, ovšem až teď mi napadlo, jaký vliv tato cesta zřejmě mohla ještě mít, protože vzbuzuje emoce v diskusích ještě nyní, po 33 letech. Významně mi to asi pomohlo v tom, že spousta lidí si tehdy mohla myslet, že za mnou musí stát někdo velice vlivný když jsem mohl jet do USA, a tak jsem vlastně požíval jisté ochrany. Možná i proto, že jsem pochopitelně neustále udržoval se svými americkými přáteli kontakty, včetně třeba kamarádky Joann, která už tehdy byla jako dnes redaktorkou v listu The Wall Street Journal. I proto asi za mnou nikdo nikdy nepřišel s tím, abych podepisoval nějakou spolupráci s StB.
Naopak, protože Dr. Posolda mě nezklamal ani do třetice, když mi podepsal přihlášku na VŠE, nastaly mi problémy s StB při jejím dokončování. Dva z kolegů v hotelu Continental totiž dostali strach, že bych mohl jako absolvent VŠ s jistými jazykovými znalostmi ohrozit jejich pozice, a tak využili toho, že byli zavedenými agenty StB a začali mě intenzivně udávat, někdy oprávněně, někdy i pomocí naprosto hloupých výmyslů, vždy ale s úspěchem. Tady je jen malá ukázka.
Vše nakonec skončilo úspěchem kolegů - agentů StB, kteří mě z hotelu Continental po dokončení VŠE vzápětí vyhodili, takže jsem nakonec byl ještě v roce 1989 opět bez zaměstnání, podobně jako v prvních letech po maturitě počátkem 70. let. Ale to už jsme dost odbočili od vyznamenání pro Karla Gotta. Chtěl jsem vším jen vyslovit přání, aby jeho kritici nezapomněli vždy připojit i informaci o tom, v čem byli právě oni za totality lepší než Gott. Jinak se jen přiřadí k těm, kteří po válce dělali štvanici na Vlastu Buriana kvůli tomu, že natočil za války pár filmů, a kteří si sami během války taky nijak hrdinně nepočínali. Karlu Gottovi jsem věnoval i několik článků na svém blogu v uplynulých měsících, kde se je můžete snadno vyhledat zadáním jeho jména v mém profilu.
