Ještě jednou penis – snad už definitivně. A ňadra taky.

V posledních  dnech se blogu iDNES roztrhl pytlík s články o penisech, když zatím poslední  "Sexuální radosti a starosti - je dost velký?“ uveřejnila včera  Andrea Anna Peldová. Ta téma pojala skvěle, a kdyby k ní měl důvěru každý kluk či chlap, tak by včerejškem  navždy vymizely komplexy z malých penisů.  

Zmíněný článek je k přečtení ZDE Ovšem  zdaleka ne všichni muži jsou schopni být nad věcí, podobně jako hrdina následujícího fórku. Ten zavítal  na pisoár, rozepne poklopec, nic tam nemůže najít, pořád hledá, hledá a pak se už naštve a povídá „Vylez zbabělče, jdeme jenom čurat“. Tím ovšem končí veškerá legrace, protože problém  je natolik vážný, že v něm jde často i o život.

 V diskusi k onomu článku sice čtenáři problémy s velikostí vylučují, např. Jack 777 „ Já jsem si tedy nikdy s nikým neporovnával, co je to za blbost?“  podobně  jako SID09 „Musím říct, že nevím jak je to teď mezi mladými dorostenci, ale v uplynulých 60 letech jsme  nikdy nic podobnýho nedělali - ani ve školce, škole, vojně, společných sprchách na fotbale, hokeji ........ ani na toaletách, kde stojíme vedle sebe a kde je nepsaný zákon, že velikost vybavení, je vysoce intimní záležitostí každého jedince a pokud snad někdo nějakým omylem něco zahlídne, tak se o tom nikdy s nikým nebaví a neporovnává.“ Ale to dokládá jen jediné, kluci nejsou v tomto směru tak na očích jako dívky, což ukazuje náhodně vybraná poznámka na netu „Bude mi 13 a mám hroozně malá prsa a kluci se mi za to posmívají co mám dělat aby byly větší???,hrozně mě to trápí a večer se kůli tomu budím zdá se mi že mě kluci ošahávají a že se mi smějí ..je to hrozný každý den to poslouchat ve škole a pak když se mi o tom ještě zdá.“

Důsledkem je pak to, že dívky volají o pomoc /cry for help/ i veřejně, zatímco kluci vše spíš dusí v sobě, ovšem s podobným výsledkem, že zůstávají na vše sami, zvláště když rodiče na ně nemají čas, či spíš, stydí se o tom se svými potomky mluvit. To vše podporuje neúnavný bulvár a jím vytvářený kult prsatých krásek, z nichž se mnohé svými implantáty ještě chlubí. , Včetně všude možně dostupných pornofilmů, které způsobují těžkou hlavu i sotva náctiletým dívčinám, které si tak chodí postěžovat na svou malou a tedy domněle nedostatečnou výbavu i na různá fóra typu Malá prsa. Zralým ženám zase vadí, když svého jinak tolerantního manžela přistihnou, jak kouká s otevřenou pusou na nějaká silikonová hyperprsa třeba na internetu.

V podobném ohrožení se můžou octnout taky dospívající kluci. Problém velikosti penisu stále řeší i někteří dospělí, těžko tedy očekávat, že by výjimkou měl být právě mladý kluk. Zvláště když už taky na internetu leccos viděl, a třeba o různých filmových tricích v pornu ještě nemá žádnou představu. Má tedy obavy, že je nějak pozadu, a pak při nešťastné shodě okolností může dojít k tomutu problému: ´Rostoucí varle dospívající chlapec totiž vítá spíš jako potvrzení své mužnosti. „A pak přijde k nám s dvou- či tříkilovým nádorem,“ připomněl lékař odstrašující příklady.´ jak uvedly před časem Lidové noviny.

Oba ohrožené druhy, jak ženy a dívky tak i kluci mají společného jmenovatele. Naprosto zanedbanou sexuální i společenskou výchovu, což přímo souvisí. Jak školství tak i zdravotnictví včetně sexuologů žijí pořád jako za starých časů Rudého práva, kdy byl proti jediné tehdy produkované masáži a to politické, prakticky každý imunní. Vůbec nezachytili nástup bulváru a porna a zejména vliv, jaký mají na psychiku a vůbec celý vývoj velké části polistopadové generace. A vlastně i na všechny z nás, vždyť ono "stokrát nic umořilo i osla" platí i tady. Kdybychom třeba jen v marketu občas v bulváru zalistovali, už nás něčím aspoň na chvilku zaskočí.

Takže i když se píše, že třeba u žen s provedenou plastikou prsou je mnohem vyšší procento sebevražd než u ostatních, nikdo nevystoupí a nevyjádří se k tomu. Byť se vysvětlení nabízí. Žena si myslí, že jediné co jí chybí ke štěstí a k úspěchu jsou větší ňadra, a pak nemusí unést zklamání z toho, že tomu tak zdaleka není, a že příčina bude asi jinde. Stejně tak by snad neměl být problém zajistit důsledné provádění sexuální osvěty na školách včetně informování chlapců o možném riziku rakoviny varlat. Která je dobře léčitelná pokud se podchytí v ranném stádiu. Ale kdepak, kvůli něčí neschopnosti či pohodlnosti nevědí kluci nic, a pak to může mít fatální následky.

Zrovna včera byl v tištěné MF DNES článek o badmintonistovi Petru Koukalovi, který „po úspěšném vyléčení rakoviny varlat startuje olympijskou kvalifikaci.“ Včetně toho, „že se rozhodl rozjet osvětu mezi mladými a varovat před riziky rakoviny varlat.“ Jistě báječná zpráva, že to Petr nejen zvládnul, ale navíc není ani lhostejný k tomu, že riziko hrozí i dalším klukům.

Jenže co dělá a co dělalo třeba Ministerstvo zdravotnictví? Opravdu nic nezanedbalo? A je v pořádku, že aby se rozjela preventivní kampaň a následně snad i preventivní  péče, tak musí napřed postihnout závažná choroba nějakou známou osobnost?

Je smutným paradoxem, že v tom bylo možná socialistické zdravotnictví před půl stoletím mnohem výkonnější, což naznačuje ukázka z knihy Beetles, odehrávající se na počátku 60. let. Zachycuje mladou lékařku, jak informuje dorostence z hokejového mužstva právě o nutnosti kontrolovat si kouličky:

Vážnější chorobou je rakovina varlat, která se může výjimečně objevit již u chlapců vašeho věku. Je to závažné, naštěstí s jednou dobrou zprávou. Pokud se podchytí v ranném stádiu, dá se lehce vyléčit. Proto bude dobré, když si varlata zkontrolujete, třeba jednou za měsíc. Celé varle jemně promnete mezi palcem a prsty. Jestli zjistíte sebemenší bulku, vyhledejte okamžitě lékaře. Ne abyste se tím zatěžovali přehnaně. Je to forma prevence, jako třeba suspenzor u hokejistů. Když si ho nasazují, tak neuvažují nad tím, jestli je tam trefí puk. Ale mají klid. Totéž platí pro zmíněné samovyšetření. I když něco objevíte, tak v 99 případech ze sta to nic vážného nebude. Ale je lepší nehrát na náhodu a na kontrolu nezapomínat. Útěchou vám může být, že v tom nejste sami, my ženy si ze stejného důvodu kontrolujeme prsa.“Proto mně sahala na pytlíka a mačkala kouličky. Uklidnil jsem se, že mám všechno v pořádku. To je důležitější než pár centimetrů navíc.

Doktorka z tělovýchovného pak ještě mladé hokejisty zbavila dalších možných obav:

„Ještě bych chtěla říct, že rozměry penisu většinu žen nezajímají.Ani muži si s tím hlavu lámat nemusí. Někteří zdánlivě vybavení jedinci se předvádí třeba v šatně na plovárně a snad tím získávají sebevědomí. Jestli jim to dělá dobře, budiž. Ale je chybné, pokud to naopak nahlodá sebedůvěru někomu jinému. Zvláště když velikost o ničem nevypovídá. Velké penisy při ztopoření svůj objem prakticky už nezvětší, zato ty relativně menší ano. Ve stavu erekce se rozdíly ve velikosti vyrovnávají. To ovšem ostatní tušit nemohou, jedině snad kdyby měli homosexuální zkušenosti. Přesto společnosti vládne mylná představa, že velikost penisu odráží mužnost. Je to absolutní hloupost.Jak může mít velikost penisu vliv na opravdové mužské hodnoty jakoschopnost postarat se o rodinu, vychovávat děti, mít dobrý charakter, rozhodné myšlení a mít jasno v tom, co chci v životě dokázat? Legrační je, že se do této problematiky zamotávají samotní autoři populárních publikací u nás i ve světě. Po vysvětlení, že velikost penisu nemá na nic vliv, jsou schopni vytáhnout různá přirovnání o tom, že není důležitá taktovka ale dirigent, nebo neustále citované také malý kašpárek může zahrát velké divadlo. I v jedné z mála našich knih na téma sexuality, která vyšla těsně po válce, Lidská duše a sex od Bohuslava Brouka, dochází k tomutozjednodušení. Přestože se jedná o v jádru dobrou knihu, její autor někdy podléhá zavedeným nepravdám. Kupříkladu konstatuje, že nehezký vzhled nebo malý úd podlamují sebevědomí mužovo. Ovšem bez dalšího vysvětlení, takže tím může někomu ještě víc uškodit. Formulace jako nehezký vzhled je přinejmenším odvážná a povrchní. Názory na krásu jsou subjektivní, každému se může líbit jiný typ lidí. Přitažlivost nespočívá pouze ve vzhledu, ale také milém a příjemném vystupování. Nehledě na bezpočet dalších vlastností.Pokud jde o malý úd, je to jen zavedené klišé mužského myšlení, že větší rovná se lepší. Tomu, kdo klade na velikost přehnaný důraz, je třeba říct jediné, ať si zváží, jestli je jeho penis důležitější než on sám. Touží dívky po velkém penisu nebo spíš po pořádném chlapovi?“

Tápání při objevování vlastního těla, o druhém pohlaví už ani nemluvě, si většina z nás užila víc než dost. Asi proto, že každá nastupující rodičovská generace byla přesvědčena o tom, že všeobecný pokrok se nutně musí projevit nějak automaticky taky v sexuální výchově. Proto si téměř každý rodič rád vsugeroval, že rodičovská asistence už není nezbytná jako v době jeho dospívání, kdy byl příslušníkem poslední generace vyrůstající v nevědomosti. Tehdy by to ještě zapotřebí bylo, ale dnes, v době všech možných časopisů a hlavně internetu? Vždyť ti mlaďoši už toho vědí víc než my!

 Ale je tomu tak opravdu? Nepřispívá třeba internet ještě k většímu zmatku v duši dospívajících? Problémy dívek třeba s malými ňadry necháme zatím stranou a budem se věnovat klukům. Začátkem problémů můžou být pravidelně se opakující Sněženky s obdivnou hláškou Viky, ty máš ale péro! Vyvrcholit pak vše může v nějaké porno ukázce. Klučina by byl ještě ochoten tolerovat nějakou odchylku ve velikosti s tím, že pornoherci musí přeci vynikat a když se jim tedy úplně nevyrovná, nemusí to být ještě tak velký nedostatek. Ale když ten rozdíl je přímo děsivý! Vůbec ho přitom nenapadne, že tak jako je půlka světa jeden fejk, tak i ten obrovitý penis je dost často jen kusem pryže.

Takže má zcela zákonitě problém, který je navíc všude kolem podporován, od reklam na zvětšení penisu až třeba po konstatování, že hodně chlapů si kompenzuje malý penis pořízením velkého auta. Důsledkem je neustále potvrzované poznání, ža malý penis je to nejhorší co může kluka potkat. Přitom ho vůbec nenapadne, že zřejmě ani psychologové, kteří občas zmíní různé situace jako kompenzaci malého penisu mnohdy netuší, jak to s tou velikostí vůbec je. Dá se na to usuzovat podle toho, že snad ještě nikdo dosud při podobné úvaze neupřesnil, jestli má na mysli penis ztopořený nebo ochablý. Protože je to zřejmě všeobecně málo známá skutečnost, tak snad neuškodí ještě jedna ukázka z Beetles:

„Chtěl jsem říct, že penis má různou schopnost zvětšovat a zmenšovat svůj objem. Je to složitější, ale pro naše téma je důležité, že existují dva druhy penisu: masitý a krvavý. Jen na okraj, mám to z německé knížky a přiznám se, že v němčině mi to zní lépe, Fleisch und Blut Penis. Laicky řečeno, u krvavého typu se topořivá tělíska po naplnění roztáhnou a penis výrazně zvětší svůj objem. U masitého se tělíska jen naplní, ale vzhledem k odlišné struktuře už nerozšíří a penis zůstane prakticky stejně velký jako v ochablém stavu. Opravdu se to liší od jednoho k druhému, někde jsem ovšem četl, že zejména u černochů, mnohdy proslulých velikostí svých penisů, převažuje právě masitý typ. Závěr z toho je jediný, až potkáte slečnu vašeho života, vyjde to nastejno a vše bude, jak má být. Na čurání nebo sprchování je to jedno už nyní. Pro úplné skeptiky bych dodal, že když se na toho svého koukáte z horní perspektivy, zdá se vám menší, než je. Ale vaše slečna ho bude vidět bez zkreslení.“

 Možná, že těchto pár ukázek by mohlo být inspirací, abychom se pokusili zjistit, máme-li v rodině nějakého jinocha, jak na tom v tomto směru je. Případně odhodit falešný stud a zkusit s ním promluvit. Asi je většině jasné, že stát na tyto věci příliš času a zřejmě ani prostředků nemá. Podobně jako na očkování proti karcinogemu děložního čípku. Dá se předpokládat, že naši politici své dcery očkovat nechali bez výjimky. A jen jim při jejich vytíženosti uniklo, že ne každá dívka má štěstí na to, aby jí rodiče těch deset tyček zaplatili také. Protože pokud by to jen trochu tušili, tak by odpovědní činitelé jistě pořídili vakcínu za zvýhodněnou cenu ve velkém pro všechny dívky. A postarali by se o další prevence. Vždyť by to bylo jen a jen pro zdraví národa, pro který se všichni dennodenně, ať ve vládě či na různých ministerstvech, tolik obětují. Prvním náznakem zlepšení je to, že některé pojišťovny hradí už aspoň první očkování. Aspoń takhle, vždyť děvčata to taky nemají nijak jednoduché.

 Říká se, že krása není hlubší než vrstva pokožky. Jenže tomu věří ještě tak malé holčičky, a i to s velkými výhradami, protože už od pohádek začíná masáž spočívající v tom, že hodné pohádkové hrdinky jsou vždy nádherné,  kdežto ty zlé nikoliv. Úplné vystřízlivění pak přichází během dospívaní v naší soutěživé společnosti, při konfrontaci s její povrchní kulturou. Ve které je krása a přitažlivost tím nejžádanějším artiklem.

 Zvláště pro ženy znamená sebedůvěra především to, aby se co nejvíce přibližovaly ideálům krásy a měly štíhlý pas, ladné křívky, velká ňadra a další fyzické vlastnosti, které jsou dennodenně prezentovány v médiích a filmech pomocí takto vybavených celebrit. Věk zájemkyň o plastické operace už nehraje žádnou roli. Svěží mladé a pružné  dívky o ně usilují proto, aby se vzhledem přiblížily zpěvačkám a herečkám, které vidí od rána do večera v televizi, kinech, časopisech nebo v reklamách. Když si uvědomily, že jejich vzhled neodpovídá standartům krásy konzumní společnosti, a je zde možnost nápravy, tak přeci nezůstanou pozadu.

 Zralé ženy se zase tak pokouší zastavit čas. Ale copak je důvod nějak se stydět za volnější prsa, když jimi matka kojila své dítě? A před kým, před manželem? Nebo někde ve společnosti či na pláži? Stáli by možní posměváčci vůbec za zmínku?

  Jistěže se v posledních letech rizika v kosmetické chirurgii významně snížila, ať díky novým přístrojům, implantátům i lékům. Ale pořád zůstávají, včetně toho největšího. Zejména proto, že žádná estetická klinika nemá oddělení ARO, protože by to bylo finančně velmi náročné a za normálních okolností v podstatě na nic. Ale když se někdy objeví problém, je jeho řešení velmi obtížné, a proto jen v Evropě umírá na klinikách plastické chirurgie každoročně několik desítek žen. Když nám známý automechanik spraví v garáži špatně auto, nic se nestane. Další den ho dáme v klidu do servisu, kde disponují veškerým vybavením a auto dají do pořádku. Ale pokud zkolabujeme při operaci na plastické klinice bez oddělení ARO... 

Špatnou zkušenost má za sebou i Priscilla Presley: "Při plastice si zahráváte s vlastní tváří a s tělem, a když se to zdrbe, vidí to celý svět. A může se to stát i renomovanému lékaři, a teď si představte, že na vás položí své ruce nějaký nezkušený chirurg. Nyní jsem už pro důstojné stárnutí. Pokud bychom byly takové všechny, poletíme ve spravedlivém letadle. Kdo je už na palubě?" 

Ukázky z knihy Beetles /J.Kudrnáč/ - Kosmas.cz, pro  blogy ONADNES  a iDNES poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®