Je příběh Jana Palacha dodnes v režii komunistické propagandy?

Dá se říci že ano, neboť stále bezúhonným totalitním rudým papalášům pořád všechno vychází. Počínaje teorií studeného ohně a údajnou psychickou labilitou, a konče tím, že Jan Palach vlastně nikoho nevyburcoval. Takže jakoby se toho v srpnu 1968 zase tolik nestalo, když lidi poznali, že sice bude i nadále málo banánů, ale práci bude mít každý. Proč tedy  začít nějak protestovat jen proto, že se někdo upálil?

Pravda je pochopitelně jiná. Většina rodin tehdy měla praktické zkušenosti ještě z poúnorových zločinů komunistických mocipánů, kteří pokud své odpůrce rovnou nepopravili, tak je aspoň zavřeli na dlouhá léta do vězení. Sovětští okupanti pak svými často úspěšnými střelbami po našich vlastencích vše jen potvrdili. Není tedy divu, že po činu Jana Palacha k žádnému masovému povstání nedošlo, lidem se prostě jen nechtělo jít na porážku.

 Ovšem vůbec není pravdou, že by Jan Palach naše občany nevyburcoval, což se projevilo už za pár měsíců, při prvním výročí sovětské okupace. Jistě inspiroval třeba  osmnáctiletou  Danuši Muzikářovou, která za svou odvahu, kdy se nebála jít proti komunistickým ozbrojencům  demonstrovat proti sovětské okupaci 21. srpna 1969, zaplatila svým životem.

 Svým způsobem je Danuše Muzikářová větší hrdinkou než Jan Palach. Nebála se jít demonstrovat za naši svobodu i přesto, že na ni tak jako na všechny demonstranty mířily odjištěné zbraně normalizačních ozbrojených složek. Nezvolila tedy pasivní odpor, ale aktivní. Odpadá tedy u ní rozbor toho, jestli šlo o sebevraždu či sebeobětování, čímž zase úspěšně rozmělňuje čin Jana Palacha rudá propaganda.

 Proč ale dodnes zůstává Danuše Muzikářová na samém okraji zájmu naší veřejnosti? Danka Muzikářová byla nadaná kreslířka, hrála ochotnické divadlo, milovala přírodu. Vyučila se pánskou krejčovou, a na doporučení své mistrové se chtěla přihlásit na studium módního návrhářství na textilní průmyslovce. Už jen tento malý výčet poskytuje zcela jistě dost inspirace proto, aby byl natočen burcující film i o ní, jako o normální holce, která za svou touhu po svobodě zaplatila tím nejcennějším.

 Jenže k tomu nikdy nedojde, protože to by mohl vrhnout stín na tehdejší vládu, včetně třeba nyní docela uznávaného JUDr. Lubomíra Štrougala.  Jan Palach komunistům totiž tolik nevadí, protože se zabil sám, jenže Danuši Muzikářovou zabili její vlastní  spoluobčané, možná i sousedi. Byli to milicionáři z národního podniku Tisk Brno, když veškeré vyšetřování bylo s úspěchem zahráno do autu.

 Takových obětí jako Danuše Muzikářová bylo mnohem více, o tom se ovšem už dávno nepíše. Proč taky kazit většinou milé vzpomínky na dobu normalizace.  Vždyť bylo docela fajn, sice dvě drobné pihy na kráse, Jan Palach a Václav Havel s jeho Chartou, ale nakonec kdoví jak to všechno bylo. Nervová labilita a studený oheň, chartisté to zase měli jako dobře placený byznys, takže se vlastně nic moc nestalo. A obtěžovat s vysvětlením třeba soudruha Štrougala? Ale jděte…