Českým prezidentem bude asi Severokorejec

Přesněji řečeno politik severokorejského typu, tedy Jan Fischer. Alespoň pokud jde o zatajování své minulosti, Jan Fischer vůbec nezaostává za nynějším vůdcem KLDR  Kim Čong-unem, o jehož 20 letech života není nic známo. Podobně se ví pramálo o 20 letech Jana Fischera do roku 1989, když bližší podrobnosti  opakovaně zatlouká a připouští jen to, že nakonec podlehl tlaku komunistů aby se k nim přidal jen proto, aby mohl učit.

Jenže tím zatloukáním Jan Fischer dokazuje, že se chová stejně jako komunističtí papaláši včetně Stalina či Gottwalda, který například zatloukal mj. to,  že byl levobočkem.  V dnešní tištěné MF Dnes se např. Jiří Kubík zeptal Jana Fischera, jestli počítá s tím, že mu v kampani budou někteří lidé členství v KSČ vyčítat. Na to Jan Fischer odvětil, že si váží všech za totality perzekvovaných, ovšem neodpustil si opět poznámku, že „někdy ale berou kámen do ruky lidé, kteří ještě v září ´89 klepali na dveře stranických sekretariátů a nějak to nedotáhli do konce.“

Tedy úplně stejná slova Jana Fischera jako ve velkém rozhovoru v Magazínu Dnes 19.11.2009, kdy  jindy ostrý Tomáš Poláček prokázal naprostou bezzubost, takže tehdejší rozhovor s premiérem Fischerem spíše připomíná propagační článek s nějakým hercem, který se možná mihl v nějakém dílu majora Zemana. Dvě stránky rozhovoru jsou sice věnovány totalitě, ovšem pouze fašistické. Komunistická totalita je odbyta dvěma miniodstavci, kdy ze sebe dělá pan premiér ovšem málem ještě hrdinu, když "několikrát nabídku ke členství v KSČ odmítl" aby pak dokonce přešel k protiútoku, že "těžko snáší kritiku od těch, kteří roku 1989 klepali na dveře stranických sekretariátů a dožadovali se vstupu, pak se to nestihlo a ono z toho dělají ctnost, ačkoliv se pilně tužili v řadě společenských organizací nevábného typu , jakou byla třeba SČSP."

Mladším čtenářům bychom snad mohli vysvětlit, že SČSP byl Svaz československo sovětského přátelství, tedy naprosto umělá frázovitá organizace, kde se těžko mohl někdo nějak tužit, snad jen tehdy, když se chtěl dostat zadarmo vlakem družby na zájezd do Sovětského svazu. Jinak SČSP sloužil jen papalášům k tomu,  aby mohli vykázat uvědomělost svých zaměstnanců. Čili srovnávat členství v SČSP s členstvím v KSČ, vedoucí totalitní složkou, která bezprostředně rozhodovala o osudech lidí, to je ostudná manipulace a rozhodně nehodná budoucího prezidenta České republiky.

Takže tohle musí Jan Fischer okamžitě napravit. Janu Kubíkovi např. řekl, že chtěl po dokončení VŠE v roce 1974 zůstat na škole učit, což bylo ovšem spojeno s nabídkou členství ve straně, což tehdy jednoznačně odmítnul. Vstoupil až později ve Výzkumném ústavu, kdy už nabídce neodolal, a jak teď poznamenává, byla to chyba, nebylo to dobré rozhodnutí.  Janu Kubíkovi tohle zdůvodnění stačilo, podobně jako Tomáši Poláčkovi v roce 2009. Jenže má to být dostatečné i pro občany této země? Myslím že ne, že bychom měli mít větší nároky než třeba občané KLDR.

Nezapomeňme, že snadno se do KSČ dostal jen dělník, rolník, nebo na VŠE údržbář či sekretářka,  protože na jednoho pracujícího  inteligenta se museli do KSČ většinou sehnat  dva příslušníci jediné vedoucí třídy ve státě - dělníků a rolníků. Takže inteligenti museli už od posrpnové normalizace o členství vždy tvrdě bojovat. Ti co zakolísali v r. 1968 sháněli u známých kovaných a bezúhonných soudruhů protekci, aby když už, tak byli jen vyškrtnuti a ne vyloučeni, protože potom se návrat do KSČ už stával téměř nemožným. A i později byla KSČ organizací přísně výběrovou či elitní, jak bychom řekli dnes. Jistěže byly výjimky, třeba když šlo o kvalifikovaného lékaře, tak ten mohl být vyzván ke vstupu do KSČ aby mohl být obsazen post primáře. Ale zřejmě se dá s úspěchem pochybovat o tom, že by byl ke vstupu do KSČ nucen začínající asistent na VŠE.

 Jan Fischer by se měl taky podrobně zmínit o tom, jak aktivním členem KSČ byl. Jestli dělal jen nástěnkáře, či se zůčastňoval i na kádrové práci strany, jestli jako straník musel manipulovat třeba s volebními výsledky, aby se KSČ mohla holedbat volební účastí 99,9%.  Rovněž by nás jistě zajímal jeho vztah k Chartě 77, jestli považoval chartisty včetně Václava Havla za škůdce společnosti, či jestli připouštěl, že můžou mít i trochu pravdy. Taky by mohl jmenovat své dva ručitele, kteří ho jako kandidáta KSČ dva roky vedli a sledovali, aby byla jistota, že do KSČ nevstupuje ze zištných a prospěchářských důvodů ale jen a jen kvůli svému přesvědčení. Rovněž by se mohl zmínit, jestli měl ze členství KSČ nějaké osobní výhody, jestli jezdil třeba na Západ atd.

Je jen škoda, že Jan Fischer zatím ani v nejmenším nevrátil nynější demokratické společnosti její velkorysost, se kterou mu umožnila novou velkou kariéru bez ohledu na to, že byl příslušníkem organizace, která dle jeho vlastních slov roznášela v naší zemi přes 40 let smrtelnou epidemii. Vůbec nám jako bývalý soudruh nepomohl odhalit strukturu totalitní KSČ, vůbec nepřišel třeba s návrhem, aby všem bývalým členům KSČ byly sníženy důchody. To by byla věc, vždyť celá republika ví, že soudruzi měli vyšší výdělky jen proto, že byli dosazování na lépe placená místa nikoliv kvůli svému vzdělání a schopnostem, ale v drtivé většině jen kvůli tomu, že byli ve straně, která zemi ovládala pomocí zbraní armády, Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. Jistěže byly výjimky, jako zrovna Jan Fischer, což potvrzuje i jeho nynější zařazení mezi elitní evropské úředníky. Ale takových bylo málo a těm by se mohli důchody ponechat.

 Zcela jistě bychom měli tyto informace po Janu Fischerovi požadovat zejména my, nyní již geronti, kteří jsme prožili většinu života za rudé totality. Možná i proto nám už přijde normální, že se nám zase objeví v prezidentské funkci komunista.  Jenže tady by mohl být železná košile zvyku velmi nebezpečná. Mladá generace totiž netuší, čeho všeho byli komunističtí papaláší schopni, a Jan Fischer byl jako vedoucí odboru komunistickým papalášem. Nic proti řadovým členům KSČ, kteří tam vstupovali z iks známých důvodů, ovšem svou činností nijak přímo neškodili. Ale před papaláši musíme být obezřetní.

Možná by ale Jan Fischer mohl zabodovat zejména u mladé generace tím, že by osvětlil svůj vztah k Václavu Havlovi. Jak  známo, Jan Fischer neváhal přijet až z Londýna na jeho pohřeb, což je až dojemné, když uvážíme, že oba byli po desetiletí neúprosní třídní nepřátelé. Protože  ale dle dostupných informací není vůbec zachyceno, jestli se vůbec Václav Havel a Jan Fischer kdy osobně setkali, to by měl Jan Fischer ve své kampani využít. Jistě by každého velmi zajímalo, jak došlo k tomu, že oba našli nakonec společnou řeč. Navíc by to Jana Fischera zbavilo hrozby ataku případného šťourala, který by mohl Jana Fischera napadnout z další severokorejské zvyklosti spočívající v tom, že budoucí vůdce nesmí na pohřbu předchozího chybět. A že Jan Fischer byl na pohřbu jen proto, aniž by se kdy s Václavem Havlem vůbec kdy setkal.