Bývalí komunisti, estébáci a VB se chovají jako by se nic nestalo!

Stejně jako většina novinářů. Jenže ještě je několik pamětníků, kteří můžou dosvědčit, že během víc než  41 let po únoru 1948 byli u nás lidé kvůli politickým názorům popravováni, vězněni, vyhazováni z práce a jinak pronásledováni. Právě těmi, kteří jsou uvedeni v titulku blogu. Jenže zatím se nenašel ještě ani jeden z nich, který by otevřeně řekl, jak se to tehdy jevilo jemu, z pozice toho, který aktivně pomáhal udržovat totalitu při moci.

Žádný milicionář se zatím nepodělili o svůj adrenalin, když coby část úderné pěsti dělnické třídy naskakoval na vétřiesku se samopalem aby jel zajišťovat pořádek proti nekalým živlům. Žádný pohotovostní mlátička se zatím nesvěřil, jaké to bylo vzrůšo, bouchnout si obuškem v listopadu 1989 na Národní do studentky, a jestli si to pak aspoň později vybavil třeba na nějaké diskotéce, když tam vrkal do mladé holky. Která mohla být klidně jeho obětí z oněch dnů.

 Magazín DNES otisknul 19.11. velký rozhovor s  "antisucharem" Fischerem, ovšem jeho členství v KSČ byl věnován jediný odstaveček a ještě v tom smyslu, že ho vlastně soudruzi ke vstupu donutili až na několikátý pokus. Ale nic o tom, jak si pak jako člen strany KSČ počínal, jestli byl v nějakém výboru základní organizace KSČ, nebo třeba v uličce /uliční organizace KSČ, které např. vypracovávaly posudky na občany, i nestraníky pochopitelně, či především na ně/ jestli mu bylo či nebylo hloupé jako členu strany požívat neoprávněných výhod třeba v kariérním růstu, prostě nic takového jsme se nedověděli. Takže mladý čtenář musel nutně nabýt dojmu, že Jan Fischer tehdy dostal  nějakou legitku KSČ, a to bylo tak asi všechno.

Podobně si vedly o týden později ve svém magazínu spřátelené Lidovky ve velkém rozhovoru "Fischer Junior",  kde o komunistické minulosti táty mladého Jana Fischera nepadlo už ani slovo, a novináře zajímalo tak ještě jestli sbírá bonmoty o statistice jako otec, nebo jestli považoval otce za proutníka. Z toho všeho vyplývá podezření, že nikdo, ani jediný z bývalých ať exponentů či řadových pěšáků totalitního režimu nemyslel svůj rozchod s minulostí upřímně. A jen každý zachytil nový vítr, pořídil si nový kabát. Protože kdyby to myslel upřímně, tak by popsal tehdejší metody, kterými se buď řídil nebo je přímo pomáhal vytvářet. Jako vyrovnání s minulostí, jako poučení pro budoucnost. 

Vždyť jistě každého by zajímalo jak si počínal  Jan Fischer v komunistické buňce Českého statistického úřadu, jestli se zůčastňoval kádrování ostatních statistiků, jestli rozhodoval kdo z nich může k moři do Jugoslávie a kdo ne. Komu umožnit vzdělávání, koho navrhnout ke vstupu do strany. To by bylo zvlášť zajímavé, jestli i on sám potom někoho nutil ke vstupu do KSČ když věděl, že jemu samotnému to nebylo dvakrát po vůli.

Stejně tak by bylo skvělé, kdyby vydal o svém způsobu práce konečně svědectví nějaký estébák, který jako řídící orgán sbíral informace od svých udavačů, jestli si někdy připsal někoho do seznamu důvěrníků proto, aby splnil plán, jestli si občas nějakou zprávu vymyslel či nikoliv.Také je smutné, že dosud nikdo nezveřejnil ani jeden zápis ze schůzí KSČ, Lidových milicí či cokoliv z obyčejných archivů Veřejné bezpečnosti. Abychom si mohli udělat konkrétní představu o tom, jak tato hrůzná mašinerie působila v každodenním životě.

 Snad i tyto řádky pomůžou k tomu, že někdo z bývalých aktivních vykonavatelů totalitní moci konečně najde odvahu k tomu, povědět jak to konkrétně bylo. Zatím to totiž vypadá tak, že úplně každý z těch statisíců či snad milionů,  kteří po Listopadu  zahodili legitimace KSČ a odhodili obušky a další, si ponechává zadní vrátka - co kdyby náhodou? A tak raději minulost moc odhalovat nechce. Opravdu chceme úplně všichni zapomenout?