Antichartu měl donést na ÚV KSČ sám Karel Gott

Napadnout to pak prý mělo  mága socialistického šoubyznysu JUDr. Františka Janečka, kterému snad měl sekundovat tajemník kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ Miroslav  Müller.Těžko říct, kde se nyní vzaly tyto úvahy

Ať se jedná o novou informaci či jen fámu, její objevení nebo vznik souvisí velmi těsně s tím, že ani za 35 let ještě žádný historik nebyl schopen zdokumentovat ani v nejmenším to, kdo se skutečně na akci Anticharta konkrétně podílel. O tom, že se tomu vůbec nevěnuje Ústav pro studium totalitních režimů, to už je zbytečné zmiňovat. Tento ústav se svým ročním rozpočtem pouhých 140 milionů tak tak zabezpečuje jen základní provoz. Možná kdyby našel pár desítek tisíc na nějakého externistu, dozvěděli bychom se všechno už za pár týdnů. Jenže ÚSTR není nějaké ministerstvo, které dává desítky milionů třeba na externí právníky, takže v tom máme smůlu.

Přitom Anticharta je neustále diskutovaným tématem, které způsobuje doslova muka všem umělcům třeba při psaní svých memoárů – mám to zmínit, nebo raději ne – to je snad největší problém takových vzpomínek. Diskutující pod každým článkem o umělecké kariéře za totality jsou ovšem nemilosrdní, vždy se někdo s Antichartou musí ozvat. Ale že by sami umělci zafinancovali a podpořili vyšetření tohoto zjevně největšího producentského podrazu v historii populární hudby na světě, to ani náhodou.

Výraz „producentský podraz“ je přitom naprosto na místě. Je dobře známo jak probíhalo přidělování kvót na počet výlisků u soudruha Müllera. Ten dostal příděl dva tisíce, jiný už dokonce třeba pět. Pak představil píseň koně ze své stáje doktor Janeček, a hned měl přiklepnutých  50 tisíc singlů. Jistěže nikdo ani necekl, protože i ty dva tisíce byly pořád lepší než nic.

Rovněž je zajímavá dodnes panující všeobecná důvěra ve stranický, a tedy veškerý totalitní tisk, pokud jde o výsledky soutěže Zlatý Slavík. Byť je každému víc než známo, že počínaje Rudým právem až po poslední  časopis, tak veškerý tisk lhal jako když tiskne. Tedy lhal jen z půlky, což je třeba nyní upřesnit, ve smyslu nejpopulárnějšího bonmotu, který se nedávno objevil v Polsku. „Vše co psal totalitní tisk o socialismu byla lež, vše co psal o kapitalismu ale byla pravda!“

Karel Gott se holedbá dosud 37 Slavíky, ale opravdu mu nepomohla k několika z nich cenzura? Minimálně jeden případ je doložen, když v této soutěži popularity zvítězil brněnský Rudy Kovanda, na zásah cenzorů ovšem o vítězství přišel. Byť byl tehdy opravdu nejpopulárnějším protože daleko nejspontánnějším zpěvákem,  a o to přeci šlo v této soutěži popularity. Ovšem dost se lišil od zpěváků zavedených normalizačních stájí, navíc ho doprovázel neustále zakazovaný Radek Rettegy a jeho Los Brňos.

Když jsme u těch zakazovaných zpěváků, je třeba zmínit snad životní promarněnou šanci Karla Gotta. Kdyby hned poté, co dozpíval na balkonu Melantrichu s Karlem Krylem naši hymnu řekl pár slov, všechno mohlo být jinak. Stačilo poznamenat „Karle, zatímco ty jsi tady nemohl zpívat, já jsme za tu dobu získal 15 či kolik Slavíků. Ty mně ovšem nepatří, ty patří totiž jen tobě. Ty jsi tady byl během té doby nejpopulárnějším zpěvákem, tvého Bratříčka si lidi milionkrát kopírovali, tvé písně je držely nad vodou. Sám jsem je jenom bavil. Okamžitě teď jedem ke mně, a všechny ti je dám!“ Kdoví jak by pak všechno vypadalo.

Jenže k této pohádce žel nedošlo, a také proto jsme tam kde jsme. Tak jako komunisti během normalizace lhali a zatloukali všechno, co se týkalo 50. let,  podobně je dnes tabu zase všechno, co se týkalo normalizace.  Nejen v populární hudbě, což by se dalo ještě zkousnout, ale v politice vůbec. Což je doloženo např. i v dalším článku TADY

Karlu Gottovi je věnována i zevrubná recenze jeho knihy, vydané v Německu - kliknout prosím zde V ní se můžeme přesvědčit o tom, že to Karel Gott také neměl vždy jednoduché, a objektivně přiznat, že ani v těch často složitých dobách nikdy fazónu neztratil, ať doma či venku.