1. Máj aneb být komunistou bylo ostudou již za totality

Mladá generace se při četbě o milionech komunistů totalitního Československa možná domnívá, že se tito občané svým členstvím v KSČ nějak chlubili, a že podobně na potkání chválili politiku Komunistické strany Československa či Slovenska. /To není fór, komunistické strany byly opravdu dvě, jedna pro celou republiku, Slováci měli k tomu ale ještě i svou vlastní./ Opak je však pravdou, na veřejnosti se tím chlubila pouze komunistická /a tedy jediná/ média, a ti největší papaláši, kterým nic jiného nezbývalo. Běžný straník, ať už vstoupil do KSČ kvůli kariéře či z hlouposti, své členství v KSČ skrýval jako by to byl největší zločin, nakonec to byla zločinná organizace, čili každý z nich se tak choval zcela racionálně. 

 Média představovala občany kapitalistických zemí třeba pomocí karikatur válečných štváčů s doutníkem a řetězy v rukou, kterými mlátili porobené dělníky, hlavně přetiskovaných v satirickém  Dikobrazu ze sovětského časopisu Krokodýl. Pochopitelně nechyběly ani informace o demonstracích a stávkách, které měly nebohým obětem imperialistů pomoci zlepšit jejich nelidské životní podmínky. Tato rudá propaganda ovšem dostávala trhliny kdykoliv se našinec vydal třeba na brněnský mezinárodní veletrh. Kapitalista, vystavující skvělé výrobky svých zotročených dělníků totiž vypadal většinou sympaticky. Podobně nevypadal nijak zbídačeně ani samotný dělník z Rakouska, SRN či Itálie, když se přijel podívat  na Velkou cenu motocyklů do Brna,  což bylo navíc potvrzeno jeho nádherným autem či skvělou motorkou.

Na rozdíl od Rudého práva tak těžko mohl nějaký komunista kolegům v práci tvrdit něco o úspěších socialismu a bídě Západu, když se spolu podnikovým autobusem vydali taky třeba na mezinárodní výstavu potravin Salima, kde si  mohli nejen prohlédnout ale i koupit skvělé výrobky ze Západu /tehdy to opravdu ještě byla stoprocentní kvalita/. Nejhorší pak bylo, když se cestou zpátky z veletrhu rozhrkaná Karosa porouchala. To si mohli od plic zanadávat jen nestraníci, soudruzi museli mlčet, aby nebyli za úplné šašky. Až jich bylo jednomu líto. Pochopitelně byly i výjimky, když se nějaký soudruh přivedl do podroušeného stavu, tak někdy neváhal použít komunistickou rétoriku i soukromě, jak dokládá následující knižní ukázka:

Bez rizika byla jiná příhoda o tom, že ne všichni se soudruhů bojí.

Vyprávěl ji Petr Kuchař. Jejich známý Flinc pracoval v recepci hotelu na
Lenince. Jednou ubytovával dva funkcionáře na dvoulůžkový pokoj. Ti na
sjezdu slavili další vítězství KSČ, k čemuž jim vydatně pomáhaly alkoholické
nápoje, ještě nedávno označované za buržoazní. Na to soudruzi zapomněli
stejně jako na skromnost a slušné mravy. A protože jeden z nich byl
zřejmě důležitější než druhý, začal neurvale vyžadovat pokoj jen pro sebe.
Flinc měl téměř obsazeno a soudruhy nemiloval. Ani ho nenapadlo vyvíjet
snahu a s úsměvem ukázal objednávku na dvoulůžák. Za to se mu dostalo
odplaty:
„Víte, kdo já jsem? Zítra o tom budu referovat na kávékáeščé a uvidíte,
jak s váma zatočí!“
Recepční zachoval klid a s údivem se zeptal:
„Vážený soudruhu, proč mně vyhrožujete Krajským výborem KSČ ?
Myslel jsem si, že stranu by lidé měli mít rádi, milovat ji. Ne se jí bát! A vy
mě chcete nechat potrestat za to, že se řídím objednávkami, a tedy za plnění
povinností. Pokud vám dám další pokoj, zůstane kvůli tomu bez ubytování
jiný pracující!“
Na to soudruzi neřekli ani slovo a odkráčeli. Komu by se příběh nelíbil?
Ukázat jim to jejich vlastními zbraněmi.

Ale jinak se opravdu nikdo členstvím v KSČ nechlubil, a většina těchto komunistů byla vděčná za to, že jimi ostatní vyloženě neopovrhovali, protože je chápali, že tento krok udělali hlavně proto, aby mohli lépe uplatnit svou odbornost - to v těch lepších případech. Často to ale odnášely i jejich děti, protože potomci zejména funkcionářů to neměly v dětských kolektivech často jednoduché. Vždyť jejich rodiče byli přímo odpovědni za socialistický marasmus, a i děcka si to již dokázala srovnat v hlavě. Takže i příslušníci  komunistických rodiny trpěli v tomto smyslu značnou schizofrennií, a i to byl jeden z důvodů, proč se svého členství v roce 1989 tak rádi zbavili. Škoda jen, že se dosud zřejmě ani jeden takový exkomunista neobtěžoval s tím, aby nějak zveřejnil své úvahy na tohle téma. Dokonce ani jinak velmi oblíbený premiér Jan Fischer takovou možnost dosud nevyužil. Že by se styděli ještě i dnes? Atmosféru totalitních prvních májů snad trochu  přiblíží i další knižní ukázka:

Nový člověk a prvomájová tribuna
 
Zrovna v té době nám nadiktovala učitelka program Lidové akademie
vědy, techniky a umění na rok 1963. Popsali jsme tím v rubrice Jiná
sdělení v žákyndě celou stránku.
Téma: 1/ Vstříc komunismu
           2/ Vychováváme nového člověka
           3/ Co dává umění člověku
           4/ Besedujeme s mladými
          5/ Modernizací výroby k lepším zítřkům
         Ještě mnoho dalších témat. Co to na nás zkouší? Jakému komunismu
vstříc? Kdyby aspoň tomu britskému podle Daily Worker, s Beatles.
Nebo vychováváme nového člověka. Ale kdo ho vychovává? Páprdové na
tribunách, kterým jsme museli jako malí mávat na prvomájovém průvodu?
       Ovšem na průvod jsem se ze zvrácené zvědavosti těšil každý rok. Vždy
jsem došel až k tribuně. Možnosti vidět jednou za rok živé komunisty
se nedalo odolat. Podobně jako kdyby se měli zjevit čerti z pohádek,
ti by mě také zajímali, už kvůli srovnání. Chápal jsem, že z čertů mají strach
malé děti, než vyrostou. Avšak jak je možné, že skoro všichni dospělí mají
strach z komunistů? Tribuny byly plné podivných chlápků v šedých oblecích,
kteří s přihlouplými úsměvy mávali vlajkami a mávátky. Každou chvíli
se z tlampačů ozvalo, že nějaký podnik zdraví představitele Komunistické
strany Československa. Ti zamávali a pracující začali řvát Ať žije První
Máj! Hurá, hurá! Někdy také Ať žije KSČ! To bylo neobvyklé představení.
Jedinkrát v roce se na sebe pracující a funkcionáři smáli a mávali si.
Okamžikem skončení průvodu funkcionáři zmizeli, pokud nepočítám fotky
v novinách. V běžném životě bylo nemožné nějakého komunistu spatřit.
Žádný spolužák nebo známý se nikdy nepochlubil, že by někdo z jeho
příbuzných byl komunista. Zmizeli, stali se neviditelnými a vylezli až na
prvního máje v příštím roce. Stejně tak se ztratili pracující, kteří se na ně
v průvodu smáli. Jinak celičký rok každý jen nadával a zároveň z nich měl
strach. To pochopit nešlo. Jak se může většina lidí bát několika unylých
strejců? Avšak souvislosti jsem tušil. Tito zalezlí soudruzi můžou záhadným
způsobem poslat estébáky nebo esenbáky na kmocháčka a nechat ho
zavřít. Nejen na kmocháčka, zavřeli i další lidi. Ale jak je možné, že jim to
pořád prochází, zvláště když je nemá nikdo rád?
         To by bylo téma do Lidové akademie! Nerozuměl jsem ani ostatním
bodům, z umění jsem znal jen sochy Gottwalda, Marxe a Lenina, to mně
tedy moc nedávalo. Mladý jsem byl, ale v životě se mnou nikdo nebesedoval
a o modernizaci výroby jsem také nevěděl. Přesto jsem pochyboval,
že by mohla přinést lepší zítřky. O ty jsem nakonec nestál. Chtěl jsem lepší
dnešek, a to hned. Pokud možno s deskama Beatles, Elvise nebo Johnnyho
Cashe.
 
 
Ukázky z knihy Beetles /J.Kudrnáč/ - distribuce Kosmas, pro čtenáře blogu iDNES  poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®