Protikorupční strategie a zákony na nic

Korupce je jedním z podstatných problémů této země. Přišlo by mi humorné, pokud bych tu nežil, jak se vláda i opozice snaží bránit korupci pomocí kladení překážek v podobě zákonů již přijatých nebo zamýšlených, a přitom je dopředu zřetelné i malému dítěti, že jak zákon o veřejných zakázkách, tak třeba majetková přiznání a další zákony sami o sobě jsou, nebo budou, na nic. Budou marným úsilím, pokud nebudou doplněny o podstatnou podmínku.

Například přijímaný zákon o veřejných zakázkách se považuje za účinnou ochranu před rozkrádáním. Přinese sebou spousty úředničení navíc, ale podle mého názoru nic nezmění. Stejně jako losovačky, dodané do systému pár let zpět jako prevence rozkrádání, které se nakonec ukázaly být výborným nástrojem ke specifickým výběrům firem. Stejně tak elektronické aukce, sotva zavedené, se už český úředník naučil obcházet. Podobně tak dopadnou všechny "formalizované" překážky.

U soukromníků a dobře vedených soukromých firem (hlavně menších, kde se to dá uhlídat lépe) žádné zákony a jiné formalizované překážky proti korupci v podstatě  nejsou. Prostě proto, že kdyby se nechal soukromý majitel korumpovat, okrádá vlastně sám sebe. Hledá optimální poměr mezi cenou a kvalitou, podle peněz, které na to může dát a také podle toho, kolik z toho či onoho bude přímý nebo nepřímý přínos pro firmu.

U státních firem a veřejných zakázek tento vztah nefunguje. Kupují se věci, které nejsou potřeba, nebo nejsou potřeba v takovém super vybavení a exkluzivitě, za ceny, které jsou často navýšeny o desítky procent, aby se mohl vyplatit úplateček deseti či dvaceti procentní. Takže stát a společnost nepřichází jenom o cenu úplatků, ale o daleko podstatnější peníze, které představují třeba 50 či daleko víc procent navíc ve srovnání s imaginárním seznamem nezbytných investicí v dostatečné kvalitě.

Příčinou je absence individuální odpovědnosti. To se to nakupuje z cizích peněz v kolektivní pseudoodpovědnosti nebo neodpovědnosti. Celý náš stát, od vesničky na hranicích po centrální orgány, funguje na bázi tzv. politické odpovědnosti, praktická trestní odpovědnost jednotlivců se až na výjimky nedaří realizovat. Nejsem znalec práva a veřejné správy, neumím říct, co vlastně činí naše úředníky a politiky absolutně imunními i z hlediska trestního práva, i když většina z nich žádnou psanou imunitu nemá. Pro laika to ale vypadá tak, že přestupem do politiky nebo úřednického aparátu se člověk stává absolutně imunním a nikdo na něj nemůže.

Už jsem o tom psal spíš v politických souvislostech, ale princip problému je ten stejný. http://selucky.blog.idnes.cz/c/269567/Halooo-vy-tam-nahore-slysite.html   Tady je úryvek z textu, ať se nemusím opakovat: „...... máme tady stát, kde vlastně nikdo za nic neručí. Nikdo neodpovídá za rozhodnutí státních správ, samospráv, ministerstev, ministrů, tím méně poradců. Tedy je tu jakási "odpovědnost", ale taková kolektivní, neodpovědná. Předsednictvo, rada, vláda, či která parta, to odsouhlasila. Starosta, hejtman, ministr za nic nemůže. Jeho odpovědnost je maximálně jenom politická, prakticky bez důsledků. A odpovědnost úředníků magistrátů, katastrů, městských úřadů, krajů, státních institucí či ministerstev - že za svoje rozhodnutí odpovídají - to snad nikoho z nich ani ve zlém snu nenapadlo.“

Zrušení kolektivní odpovědnosti  by situaci velmi zásadně změnilo. Při reálném riziku osobních výrazných trestů, jako je zabavení veškerého majetku a vězení na mnoho let, by se korupce stala velmi nebezpečnou činností. Riziko  by bylo prostě tak vysoké, že by se ani jedné straně v kombinaci s protikorupčními zákony sledujícími cenu, smysl a objem zakázek nevyplatilo. Neplatí to jistě univerzálně, např. v Číně je možné vidět, že ani trest smrti při miliardových objemech neodrazuje od korupčního jednání. Na druhou stranu je odsuzování korupce v této zemi přinejmenším z větší části vyřizování účtů mezi komunistickými pohlaváry nebo plnění politického zadání, spíš než práce kriminálky.

Tak si říkám, proč se tento problém neřeší. Nediskutuje je ani vláda, ani opozice, konec konců ani Transparency International. Nemyslím si, že by to bylo pro naše party a partičky nějaké novum, konec konců, oni v tom umí chodit daleko nejlíp. Proto, právě proto, že se o tom ani nemluví, ani se to nepovažuje za nějaký problém, který by se řešil, budou všechna snažení všech protikorupčních strategií jenom divadlo, které dá národu planou naději, že se něco změní, třeba časem.

Člověka by mohlo napadnout, jestli to není hlavní a jediný účel těch rozsáhlých manévrů.