Náhubkový zákon a svoboda tisku, svoboda a zodpovědnost

Novináři se v různé míře, ale v podstatě všichni rozčilují pro takzvaný  "náhubkový" zákon. Na tuto vlnu naskočila dokonce i veřejnoprávní media v souvislosti s tragickým případem Anička, ale o tom jistě psát nebudu. Docela jim rozumím v tom, že svoboda medií je třeba, ba že je to jeden ze základních kamenů fungujících demokracií.

V  souvislosti s tím jsem zaslechl na ČT24 informaci, že jsme byli  hodnoceni v kategorii  svoboda tisku na sedmém místě na světě a po zavedení tohoto zákonu jsme klesli do mám dojem druhé desítky. Dost tragická informace? Všichni sborově plédují pro další uvolnění tohoto zákona. Nejsem právník, nezajímám se o právo a proto tuto úvahu je třeba brát jako pohled  laika.

Plně uznávám a podporuji svobodu tisku, ochranu zdrojů a možnosti zveřejnit vše, co je ve veřejném zájmu. Sleduji media a rozhodně nemám  dojem , že by v reálné praxi byla media sešněrovaná a neměla dostatek prostoru k uveřejňování opravdu všech informací. Taky někdy vidíme skutečná "dramata"  v přímém přenosu, jak obtížně se novináři dostávají k informacím. Nakonec se k nim ale zjevně dostanou. Nicméně v posledních letech spíš ve mě převládal dojem, že se zveřejňují informace nejenom a hlavně ve veřejném zájmu, ale dost pravidelně v zájmu vzbudit a přitáhnout  pozornost a prodat či prodávat tisk a  prostor ve vysílání.

Problém je, že snad ve svaté snaze o informovanost (při jakékoliv motivaci) se objevují informace, které jsou tendenční, neúplné a povrchní. Problém je, že informace jdou dost pravidelně po povrchu a že nastala všeobecná bulvarizace medií, až na pár čestných výjimek, že téměř nikdo nedohledává  skutečné problémy a možná ve snaze rychle dostat informaci na trh se uveřejňují věci v podobě, jak je vidí víceméně problému neznalý novinář. Téměř nikdo z nich nedohledává, jak to "je skutečně". Zjevné smyšlenky a mystifikace většinou   promílané v bulváru (kdo to v ČR jistě není?) ze zištných důvodů jsou většinou natolik průhledné, že jim snad může věřit  většinou jen značně naivní a senzacechtivý  čtenář. Vliv na společnost ale v reálu jistě mají. Uvažuje někdo z medií, co jsou schopni tímto postupem spáchat?

Nějak jsem nikdy od novinářů nezaslechl úvahu, že s mírou svobody by měla být spojena přiměřená míra zodpovědnosti. Jako by jim tato hluboce pravdivá poučka byla zcela neznámá. Nebo pro ně nepodstatná. Že by nebyli schopni dohlédnout hloubek své profese i z tohoto hlediska? Nebo se o tom někde baví, diskutují to ale na veřejnost to nepřijde?  Situace v mediích budí zdání, že se o tomto aspektu jejich práce ani netuší. Nejsem vybaven jazykově natolik, abych byl schopný pravidelně sledovat  media jiných států, zvláště ne v plném spektru, taky na to nemám čas, není to moje profese. Nicméně by mne zajímalo posouzení expertů, jaká míra zodpovědnosti je u našich novinářů ve srovnání se světem. Asi by to nebyla první desítka. Taky chápu, že se to dost těžko hodnotí, ale pokud jsou schopni vyhodnotit míru svobody medií, snad by šla vyhodnotit i stupeň odpovědnosti. Možná není vyloučeno, že by to byla pozice s poměrně vysokým číslem. Asi o dost vyšším, než kterým je hodnocena míra svobody.

Taky je v ČR jistě nějaký problém v soudní praxi. Přijde mi sice nepříjemné, nicméně v demokratických státech možné, že se v  bulváru (bohužel nejenom) objevují zjevně lživé informace, naprosté smyšlenky a brutální překrucování reálné a dohledatelné skutečnosti. Beru to jako nešťastnou  odvrácenou tvář demokracie. Co tady zcela chybí je trest následující po zločinu. Je zjevné, že v dnešním zrychleném virtuálním světě může lživá informace velmi poškodit. Je jasné, že by poškozený měl mít možnost se účinně bránit. Přitom právoplatné odsudky jsou opravdu minimalistické - omluva v mediích, které si ani nikdo nevšimne a pokuta, která je směšná vzhledem k velikosti utrpěné škody a ještě směšnější vzhledem k navýšení nákladu a výnosu  média sledovaností. Ještě k tomu trvají soudy léta a k tomuto v podstatě víceméně spíše morálnímu odsouzení dospívají po natolik dlouhé době, že to v dnešním světě a v oblasti medií postrádá reálný smysl.

Nepřijde mi, že potřebujeme uvolnit zákon o svobodě medií. V reálné praxi to nevypadá jako skutečný problém. Zdá se mi naopak, že naprosto chybí pocit zodpovědnosti za kvalitu své práce (bohužel nejenom v mediích) a ochota přiznat si chybu nebo omyl. Přitom ale media vládnou velmi silnými zbraněmi, mohou pomáhat (demokracii, pořádku..), ale mohou také velmi škodit. Z tohoto hlediska mi přijde naprosto neúčinná a v podstatě zbytečná úloha soudů, tak je praktikována a přimlouval bych se, zvláště v případech  zjevných lží a smyšlenek o naprosto likvidační tresty ani ne tak pro konkrétní novináře, ale pro media. Nevolám za nějaké kladivo na čarodějnice. Volám pro rychlé a reálné posouzení vzniklé škody a přiměřený trest. Vím, že nemajetkové škody se špatně dokládají a oceňují. Ale že by to vůbec nešlo? Když lež v mediích je schopna způsobit velmi  brutální následky, neměl by být takový i trest?

Snad poznámka na závěr. Velmi mi chybí dohledávání všech příčin a souvislostí, objasňování dějů a dlouhodobé sledování kauz do jejich dořešení. Ale to je taky asi otázka poptávky a problém celé společnosti.