Vítězství demokracie – bohužel nad vlastními principy

Tak nám rozpustili Dělnickou stranu. Ne, že by jí byla škoda, ale změnilo se něco?

Zdá se, že nezměnilo. Místo Dělnické strany tu máme Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, kam se přelije členstvo rozpuštěné strany. Jede se dál a člověk se ptá, nad čím že to média zajásala, kdo a co to vyhrál?

Prý zvítězila demokracie. Otázka je, nad čím nebo kým, že to zvítězila. Nad Dělnickou stranou to být nemohlo, ta neměla co ztratit. Spor před nejvyšším správním soudem pro ni znamenal publicitu, která je jí čtvrt roku před volbami jistě vítána.

Pokud by soud Dělnickou stranu nerozpustil, byla by její legálnost po dvojím odmítnutí vládního návrhu naprosto nezpochybnitelná.

Ale soud stranu rozpustil a vládě se jistě ulevilo, že to zvládla aspoň jako reparát. I tak to bylo s odřenýma ušima. Z odůvodnění rozsudku plyne, že Dělnická strana byla rozpuštěna ani ne tak pro to, že by byla v rozporu se zákonem její vlastní činnost, ale pro spojení svých členů s takovou činností.

Je to tenký led. Podle stejné logiky by bylo možno rozpustit stranu, které se prokáže, že část členů (jak velká asi?) jsou fotbaloví chuligáni nebo třeba (ale to raděj nedomýšlet) jen prostí korupčníci.

Pro vládu je ten úspěch tak nějak upatlaný a pro ministra vnitra z toho politický kapitál nekouká.

Dělnická strana z toho má tak trochu mučednickou gloriolu – byť trochu matnou.

Shrnuto a podtrženo, Dělnická strana si mírně polepšila a vláda je ráda, že si nepohoršila.

Nad kým, že se to tedy konalo to vítězství demokracie?

Obávám se, že demokracie v tomto státě zvítězila nad vlastními principy.

Základem parlamentní demokracie má být rovná konkurence politických stran. Předpokládá se při tom, že politický boj stran bude především střetem idejí.

Soudní zákaz politické strany s výše uvedenými politologickými poučkami zrovna moc neladí.

Nicméně když zakázali, tak zakázali. Má to ale háček. Politický extremismus nevzniká z ničeho a neživí se manou nebeskou.

Politický extremismus se rodí z chronicky neřešených problémů společnosti a živí se neschopností neextrémní části politického spektra takové problémy řešit.

Pokud chceme politický extremismus řešit soudními zákazy, pak bychom měli nechat soudně zakázat i ty problémy, ze kterých se rodí a na kterých sbírá politické body.

Nepochybuji, že vše, co se stalo, bylo legální, jen si nejsem jist legitimitou toho všeho.

Je jediný legitimní způsob, jak zastavit činnost politické strany – je to naprostý nezájem občanů o program takového uskupení. Za posledních dvacet let tak skončila řada stran, včetně doktora Sládka i s jeho republikány.

Po sládkovcích tu zůstal pocit trochu křečovité klauniády - a to je dobře. Po Dělnické straně tu zůstává pocit určitého ukřivdění – a to dobře určitě není.

Stop Dělnické straně jsme měli dát my – občané.

Demokratické režimy jsou vždy nejzranitelnější vlastními demokratickými nástroji. Aby to přeci jen nebylo tak jednoduché, jsou tu mechanismy (například soudní), které tomu mají zabránit. Otázka je, kdy mají být použity.

V demokratických společnostech vychází politická moc z lidu. Mohou být soudní mechanismy ochrany demokracie použity v případě, kdy si sám lid nepřeje demokracii?

Ze zákona to jistě jde, ale pokud by například justiční struktury chránily demokratické uspořádání společnosti proti vůli většiny dané společnosti, byla by takové společnost ještě demokratická?

Nebyla. Vláda osvícené oligarchie může být prospěšná a efektivní, ale s demokracií nemá nic společného. Kromě toho je vždy jen otázkou času, kdy se začne řešit, co je vlastně to osvícené a co není.

Drazí moji politici a neméně drahá justice, vězte, že my jsme ten lid, od kterého je odvozena vaše moc výkonná, zákonodárná i soudní. My jsme ten lid, který je legitimován poslat svými hlasy politickou stranu do nebytí.

My jsme ten lid, který má právo demokraticky zrušit i samu demokracii – byť jestli to někdy uděláme, pak nás i s naší hloupostí opatruj Bůh.