Estrogen v politice

Dobří holubi se prý vracejí i v médiích a politice. Po drahné době mlčení se z mediálního stínu vynořila Miroslava Němcová. Od podzimu 2020, kdy usedla v senátu, se nám nějak vytratila z médií, až zase teď…

Podle zásady, že "nejlépe se pochválíme sami" se opravdu pochválila za svou politickou kariéru a ještě kousek před ní. A také nám sdělila, že za tři roky (to jí končí senátorský mandát) v politice skončí.

Bude to asi dlouhé odcházení.

Je nepochybné, že paní Němcová v české politice zanechala viditelný vryp. Nejlépe to asi vystihl profesor Keller, když v jednom rozhovoru pravil, že je "zděšen jak Miroslava Němcová". Zděšení této dámy bylo po léta stálicí české politiky a stalo se natolik populárním, že je mu věnována dokonce facebooková stránka. Ta tu po političce jistě zůstane, stejně jako ozvěna jejích podpatků, když v březnu 2018 opouštěla Vladislavský sál při inauguračním projevu Miloše Zemana.

Fakt je, že nebyla sama (byť v médiích si to užívala vlastně jen ona) a určitě to nebylo připravené (čemuž se lehce věř)í, když jich tenkrát prchla celé grupa. Ale byla to převeliká mediální sláva…

Ale nejen o mrtvých, ale i o umírajících (naštěstí jen politicky) jen dobře. Nechme paní Němcovou jejímu odcházení a zamysleme se nad tématem "ženy v politice".

Žen je v populaci cca 51%, tato (podle některých) diskriminovaná menšina tedy tvoří v populaci mírnou většinu a je pravda, že tomu neodpovídá jejich zastoupení v politice. Tam ženy v politických funkcích představují cca 30%. Proč?

Těžko říci. Formální překážky jim jistě nikdo neklade a naopak se čas od času vynoří nějaká ta "frauenquote", nicméně to pravidelně nikam nevede. Pokud je v politice tolik touhy po estrogenu, měla by ženám nabízet něco, co je osloví víc než klasický střet o moc. Pokud mají ženy do politiky dostat kvóty, připomíná to politiku předválečných židovských firem, které měly tradičně ve vedení jednoho křesťana. Říkalo se mu "paradegoj". Dá se pochybovat o tom, že by schopná a ambiciózní žena chtěla být "paradefrau".

Co k tomu říci?

Politika je toxické prostředí určené pro jedince s gumovým svědomím a silným žaludkem. Carl von Clausewitz napsal slavnou větu, že "Válka je pokračování politiky jinými prostředky". Když se člověk na politiku dívá, občas ho napadá, že se velký vojenský teoretik mýlil a ve skutečnosti je politika pokračováním války, jen zbraně byly odloženy ve sněmovní šatně.

Jisté je, že na politiku každý nemá. Většina národa ji považuje za cosi špinavého, s čím se své cti dbalý občan neumaže. Zajímavé je, že tenhle pocit tu je doslova už od císaře pána.

Politika od časů, kdy se stala věcí veřejnou - tedy někdy od francouzské revoluce – si žádá charizmatické vůdce tvrdého zrna, což jsou vlastnosti, které u žen společnost tak úplně nečeká.

Nicméně jsou úspěšné ženy v politice. Vezmeme-li si za příklad Margaret Thatcher nebo Goldu Meirovou, vidíme tvrdé chlapy, proti kterým muži v jejich vládách vypadli jako křehké slečinky (tedy kromě Moše Dajana).

Jsou ovšem i odstrašující příklady. Markéta Pekarová Adamová dokázala v rozpravě o "manželství pro všechny" dojmout a rozplakat samu sebe. Příkladem jí asi byla někdejší "vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku" (to se člověk skoro zapotí, než ten titul dočte) Federica Mogherini. Ta se dokázala rozplakat v březnu 2016 na konferenci v jordánském Ammánu. Nasser Judeh (jordánský ministr zahraničí), kterému při tom padla kolem krku, byl v tu chvíli nejspíš zděšen jak Miroslava Němcová.

A ano, máme tu případy PR produktů jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Ta nebude znovu kandidovat, neb "by už neměla dostatek sil na další mandát". Podotkněme jen, že dámě je čerstvých padesát.

Jiné ženy tu sílu kupodivu mají. Marine Le Pen je dobrých deset let stálicí francouzské politiky a celou tu dobu se ji "liberální" média pokoušejí uštvat.

Giorgia Meloni úspěšně vede italskou vládu, byť dle mediálních výstupů by si jeden myslel, že je Musoliniho přímou dědičkou.

Inu, někdo na to má, jiný nemá - žena jako muž.

Evropa prochází krizí - tedy ne jednou, paralelně jich probíhá víc. Jednou z nich je krize toho, čemu se anglicky říká leadership. Česky bychom tomu řekli vůdcovství, ale po zkušenostech s německými sousedy nám to slovo nějak nesedí.

Napříč Evropu najdeme ve vládách především šedé myši (bez ohledu na pohlaví) a v Čechách "jak by smet".

Kdyby se mezi tou většinou mužů našla dáma, která by byla dost chlap a vzala tu tlupu politických karikatur za koule...