Jsem intolerantní homofob a je to má vina

Ano, jsem intolerantní homofob, ne snad z přesvědčení - stal jsem se jím z definice.

Stalo se to někdy loni v listopadu. Seděl jsem u druhých zpráv České televize a spíš nevnímal, než vnímal zprávu, že proběhne jakýsi festival Mezipatra. Po zprávě následoval rozhovor k danému tématu, který jsem zprvu také registroval spíše jako šum.

Z letargie mne vytrhla slečna, která moderátorce vysvětlovala, že tato společnost je výrazně homofobní a intolerantní.

Trochu mne ten názor zarazil. Česká společnost je v těchto věcech, když ne tolerantní, pak minimálně lhostejná.

Popravdě, o něco víc než názor sám, mne zarazila vehemence jeho prezentování. Nicméně rozhovor pokračoval a dívka podepřela své tvrzení příkladem. O naší homofobii má svědčit například to, že pokud na ulici spatříme dvojici líbajících se chlapců, nepovažujeme to za normální a přirozené.

To byla zajisté výzva a já ji přijal. Položil jsem si otázku, jak by na mne působila dvojice na ulici se líbajících chlapců. Popravdě jsem si odpověděl, že bych si pomyslel, že by si ty intimnosti mohli nechat na doma a šel bych si dál po svých.

No ale ouha, dostala mne. Za zcela normální a přirozenou bych tu scénu nepovažoval. Dle předloženého normativního příkladu jsem se tedy sám musel zařadit do kategorie intolerantní homofob.

Dívka předvedla standardní manipulativní techniku podsunutí viny. Ten večer to byla ona, ale na veřejnoprávní televizi jsou obdobní manipulátoři k vidění téměř pravidelně.

Vždy se dostaví kdosi s dostatečnou dávkou drzosti a osvětlí nám, jak jsme zaslepení a zaostalí, když nechceme přijmout jeho hodnotový systém, ať už je jeho náplní cokoli. Někteří ještě dodají, že jsou to pořád ještě zbytky totality v nás.

Dotyčný se pokusí vyvolat pocit viny a pak nám vštípit pravou víru. Tou bývá v té či oné míře enviromentalismus, genderová problematika nebo problematika „korektnosti" v jakékoli podobě. Občas ještě bojují i proti globalizaci, ale to momentálně vychází z módy.

Můžeme za globální oteplování i hlad ve třetím světě, za utrpení disidentů a potlačování lidských práv kdekoli, narušování biodiverzity planety, zánik jedinečné kultury aboriginců i pokles stavů brhlíka obecného.

Práce s pocitem viny je ve společnosti s křesťanským kulturním základem prakticky sázka na jistotu. Samo křesťanství pracuje s kategoriemi hříchu, pokání a odpuštění. Pokud by se snad někdo cukal, že on v hříchu nežije, nevadí, dědičným hříchem je zatížen každý.

A když už ten pocit viny máme, přiznáme, že jsme špatně konali, mluvili a mysleli a je to naše vina, naše velká vina.

Ale nemusíme zoufat, stačí mít srdce otevřené..., stačí nebránit se přijmout...

No a tady je čas probrat se.

Ona dívka nám sdělila, jak jsme netolerantní, jen zapomněla na to, že tolerovat něco, neznamená ztotožnit se s tím, přijmout to za vlastní. Tolerovat něco znamená pouze připustit to, nebránit tomu.

Ten, kdo toleruje, nejde v průvodu. Stojí na chodníku, aniž by pociťoval potřebu proti průvodu protestovat, ale nemá ani důvod se přidat.

Tolerance se zpravidla domáhají menšiny a tolerující většina při tom tak nějak předpokládá, že je tolerovanými respektována. V posledních letech nám ale to respektování většinových hodnot přestává fungovat. Z určité části médií, z jistých politických struktur a trochu překvapivě i z určitých kruhů podnikání jsme pravidelně masírování propagandou, která hlásá, že být většinou je cosi nemravného.

Každý z nás je jistě v něčem opravdu netolerantní. Bezbřehá tolerance čehokoli by konec konců jakoukoli společnost zcela spolehlivě rozložila.

V každém z nás je kousek staré totality, dokonce i v těch, kteří už nepamatují minulý režim. Sama evropská tradice je totalitní od počátku, až hluboko do 18. století.

Problém ale není ve staré totalitě v nás. Problém je v nové totalitě v nich. V totalitě, která se snaží v ad absurdum dovedených zásadách rovnosti rozpustit většinu této společnosti do nekonečného kaleidoskopu menšin.

Je svým způsobem fascinující pozorovat, jak s použitím idejí, které kdysi osvícenci použili k destrukci „starého režimu", se dnes odehrává pokus o vytvoření nové totality.

Je neméně fascinující pozorovat, kdo všechno přebírá kdysi katolicismem užívané know how viny a odpuštění k cílům mírně řečeno sekulárním.

Výše zmíněný festival, se sám označuje jako „queer". Chvíli jsem hledal ve výkladových slovních a našel. Výrazem queer se v určité subkultuře označuje prakticky jakákoli sexuální aktivita od „nedělám to vůbec" až po „nejlépe se psem". Nepatří sem jen, pokud tak činí dvě osoby opačného pohlaví, některým z nevynalézavých způsobů shrnutých ve spisku jménem Kámasútra.

Kdyby v mé mysli žila ta správná totalita, ptal bych se, čí agenti jsou lidé, kteří se nám pokoušejí vlámat do hlav. Ptal bych se, komu slouží ti, kteří se pokoušejí rozkolísat a možná i degradovat náš tradiční hodnotový systém.

Neptám se.

Vím, že každá společnost v sobě latentně nese instinkt své sebevraždy. Jejím nositelem je vždy skupina intelektuálů odcizených vlastním kořenům a proto posedlých nalézáním své identity.

Zdravá společnost se s tím vyrovná. Společnosti, která to nedokáže, už není škoda.

Co k tomu dodat? Snad jen odporně materialistickou otázku: „A tohle si opravdu musím platit ve formě koncesionářských poplatků?"