Bída veřejnoprávnosti

Od začátku osmdesátých jsem víc než deset let neměl televizi. Tehdy jsem tušil a dnes vím, že pokud se člověk vzdá „pohyblivých obrázků", zbude mu spousta času na jiné aktivity.

V osmdesátých letech jsem o nic nepřišel. Televizní seriály byly stejně mizerné jako před tím a stejně mizerné jako dnes. Jen postava moudrého stranického tajemníka dnes už není v módě.

Zprávy jsem poslouchal na českém vysíláni BBC. Ve srovnání s pány v šedých oblecích na Československé televizi to byl zpravodajský zdroj nesrovnatelné kvality.

Časem jsem zjistil, že to bylo zpravodajství kvalitativně nesrovnatelné se vším, co jsem slyšel a viděl i později.

Někdy v roce devadesát tři jsem byl rodinou dotlačen pořídit televizní přijímač. Udělal jsem to s těžkým srdcem a pocitem, že co peklo schvátí...

Televize v té době už byla česká, nikoli československá a veřejnoprávní, nikoli státní.

Zažil jsem časy solidního zpravodajství v době, kdy v čele ČT stál pan Mathé.

Zažil jsem (naštěstí krátké) působení jeho dvou nástupců. Zpravodajství a publicistika České televize se tehdy nedaly odlišit od „zabijačkového guláše" komerčních televizí.

Na přelomu let 2000 a 2001 přinesla zcela specifický zážitek televizní krize. Vysílání „Bobovize" byla neuvěřitelná směs amatérství s něčím, co až mrazivě připomínalo televizi minulého režimu.

Každá změna je prý k horšímu. „Pokrizové" zpravodajství České televize se ale zvolna zlepšovalo. Přišla i doba, kdy vůbec nebylo špatné.

Nějakou dobu to trvalo a pak...

Česká televize má být veřejnoprávní médium, jehož hlavní náplní je poskytovat objektivní a vyvážné zpravodajství.

S naplňováním takového poslání byla veřejnoprávní televize vždy na štíru. Měla a má politický názor.

Na počátku devadesátých let byla názorem ČT pravicovost. Po „sarajevském atentátu" se ČT postavila na stranu tábora „pravdy a lásky". Jan Ruml jí tu službu oplatil za televizní krize , když přespával (vybaven spacákem a poslaneckou imunitou) ve velínu zpravodajství.

„Pravdě a lásce" zůstala Česká televize věrná dodnes.

Komentátoři milovali Čtyřkolalici. Tahle vlajková loď „pravdy a lásky" se ale nedožila voleb.

Pak už to šlo se zastoupením „pravdistů a láskystů" dolů vodou.

Postavení „pravdy a lásky" v české politice je dnes marginální. Politické preference České televize jsou tak spíš folklorní prvek, než hrozba pro její nezávislost - naštěstí.

I přes ten folklór to pár let vypadalo, že máme celkem slušnou televizi. Přišlo ale pak.

V jednu chvíli jsem si uvědomil, že se veřejnoprávní televize stává tribunou struktur typu „... international" (výjimkou jsou Greenpeace - ti v názvu slovo international nemají).

Přicházeli (a přicházejí) lidé, kteří hlásají cokoli, od boje proti globalizaci a globálnímu oteplování, přes integrační snahy nejlepšího bruselského střihu, až po boj za práva psů a koček (a to doslova).

Později nastoupili hledači našich vin a nalézači našich národně povahových defektů, které nás jako národní kolektivum vylučují z civilizovaného lidského společenství.

Člověk si pomyslel něco o špatném vkusu těch, kteří připravují dramaturgii publicistiky a věřil, že to pomine.

Nepominulo - naopak. Veřejnoprávní televize to vše postupně vstřebala jako svůj názor.

Dnes jsou z televizní obrazovky hlásány zásady politické korektnosti. Ještě před deseti lety by nám byly k smíchu jako výplod příliš přecitlivělých salonních intelektuálů (kterými konec konců jsou).

Nestačí, že jsou masově hlásány názory neurčité menšiny. Bizarní je, že tyto názory jsou hlásány jako norma.

Česká televize se staví do role arbitra správného a korektního smýšlení. Osobuje si roli morální autority.

Kdo nerespektuje předložená myšlenková schéma, je prostřednictvím televizní obrazovky zostuzen a mediálně vyloučen ze společenství respektovaných (i kdyby to prezident republiky byl).

Přiznávám:

Veřejnoprávní televizi za morální autoritu nepovažuji.

Jí hlásané názory v mnohém nesdílím.

Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by takové názory v plné šíři sdílel.

Mnozí z nás ještě pamatují časy, kdy někteří vyvolení věděli, jak máme myslet. Ti vyvolení měli v rukou nástroje, kterými se snažili to správné myšlení vštípit a vynutit. Nevracíme se do těch časů?

Televizní přijímač má knoflík, kterým se dá vypnout. Česká televize jako instituce, takový knoflík bohužel nemá. V kombinaci s miliardovými zdroji, které má k dispozici...