Cesty k nové veřejné debatě: Mýty západní kontrakultury

V mnoha ohledech je velkou výhodou západní civilizace to, že aktivně nepotírá kritiku a protinázory, což jí dává obrovskou výhodu oproti méně svobodným společnostem. Bohužel v posledních letech tuto schopnost vnímat komentáře zevnitř, ať už jsou jakkoliv nepříjemné nebo neinformované, pomalu ztrácíme. V tomto článku se proto chci zamyslet nad tím, jakou chybu možná dělají samotní kritici a oponenti uvnitř Západu, kteří často upozorňují na vážná a důležitá témata, ale nedaří se jim formulovat své výhrady tak, aby jim byla věnována náležitá pozornost. Až příliš často totiž lidé berou kritiku jako zradu a palbu do vlastních řad, podezřívají komentátory a kritiky z arogance, pokrytectví, neusměrněného bourání tradic nebo jednoduše zoufalství z vlastní životní situace. V čem tedy dělají důležité vnitřní hlasy chybu?

Mýtus první: Ovce
Mezi lidmi z různých (převážně mladých a dosud nezavedených) subkultur a aktivistických hnutí, ale i mezi klasickými kavárenskými a hospodskými "kritiky" se často objevuje tendence vidět v masové společnosti "ovce". Těmi je většinou myšlena ta část populace, která se aktivně nezapojuje do různých protestů, petic, podpory alternativní kultury a nových myšlenek. Důvodem podle většiny společenských kritiků bývá prostě jen lenost nebo hloupost, případně strach nebo touha po slávě a majetku. Z mého pohledu jde o nebezpečný nešvar, odsuzující jiné lidské bytosti do jakési nižší kategorie těch, kdo "věří všemu" a "podporují status quo". Problém je, že takovou "ovcí" může být každý, včetně kritika samotného, jde jen o to, jak se na jeho názory a hodnoty díváme - většina těchto lidí přežvýkává tvrzení hrstky autorů a komentátorů, následuje určitá velká jména ve svém hnutí a myšlenkovém proudu, a porovnává s nimi vše ostatní. Hrozí tak stejné nebezpečí, jako u každé ideologie, a totiž sklouznutí k dogmatismu a ortodoxii.
    V čem je však "ovčí syndrom" nejhorší, je jeho schopnost rychle zdiskretidovat jakoukoliv novou myšlenku, jakmile je podána elitářsky a způsobem "pokud tohle nevidíš, jsi prostě ovce". Setkal jsem se s tímto přístupem mnohokrát a zdá se mi, že je jedním z hlavních důvodů, proč i důležitá sdělení a zásadní fakta zůstávají z hlediska většinové společnosti na okraji společenského dialogu, v šerosvětě podivínů a rádoby-revolucionářů. Kontrakulturní vliv je pro rozvoj naší civilizace zcela zásadní a jeho nedostatek podle mého názoru způsobuje zakrnění a zaostalost, protože se všichni točíme v kruzích stále stejných úvah a problémů. Snaha útočit na jiné lidi jako na "ovce" však nejen odrazuje jednotlivce takto označené, ale také vytváří psychologickou bariéru v hlavě toho, kdo se (třeba i oprávněně a upřímně) snaží přinést nový vliv. Ať už se na svět díváme jakkoliv, žádné lidské ovce v něm nejsou, pouze lidé s různými možnostmi a zkušenostmi.
    O tom, proč kultura potřebuje spíše propojující a rozdíly respektující postoje, jsem už psal v jednom ze svých prvních článků (http://sebastianchum.blog.idnes.cz/c/379028/Volani-po-citlive-zmene-kultury.html). Pokud nebudeme schopni vidět složité životní okolnosti lidí kolem nás, nebudeme nikdy schopni jim tlumočit svůj názor. Nejde podle mého názoru o to, abychom co nejvíce lidí přesvědčili o své pravdě, ale především o jednoduchý cíl vzájemného dialogu na lidské úrovni. Dozvědět se, co si jiní lidé myslí o mých myšlenkách, je jeden z nejzdravějších vlivů na kvalitu mého života, zvlášt pokud jde o oboustranný proces.
    Rizikem ovčího syndromu je i to, jak často se zvrhává v konflikt, protože jedna ze zúčastněných stran považuje tu druhou za někoho žijícího v uzavřené hodnotové bublině. Jediným řešením je myslím studovat zdroje a fakta z druhé strany, rozšiřovat své obzory a snažit se pochopit, o co se vlastně jedná a proč má druhá strana tak silný pocit vlastní pravdy. Kontrakultura ztratila pod tlakem složité a často agresivní masové kultury schopnost vcítit se do jejích pozic, vést klidnou a citlivou řeč s cílem obohacení všech zúčastněných. Pokud se chce kontrakultura vrátit ke své zdravé společenské roli, měl by myslím každý začít přemýšlet nad tím, co znamená lidský dialog a jak těžké je vzhledem k životním okolnostem typického občana Západu vnímat, co že je vlastně tak zásadního na tom, abychom byli schopni slyšet názor druhé strany.

Mýtus druhý: Hegemonie
Dalším kritickým bodem, ve kterém jde kontrakultura proti sobě, je snaha stavět se do role mesiášských rebelů, bojujících proti některému velkému Nepříteli, ať už je jím mezinárodní spiknutí té či oné skupiny, případně korporace, státy, církve a nadnárodní instituce. Jakmile některý takový společenský kritik sáhne k argumentům a metaforám nepřátel a boje za to či ono, dostává se na úroveň zjednodušování situace, která připomíná přesně to, proti čemu se kontrakultura snaží jako taková vymezit a s čím chce lidstvu pomoci (tedy vidění falešných rozdílů mezi lidmi, bránících spolupráci a vzájemnému pochopení).
    Z historického hlediska lidstvo směřuje ke stavu, kde jakákoliv taková "Hegemonie" ve smyslu jednoho impéria nebo ideologie, na kterou si můžeme ukázat jako na společný cíl, přestává dávat smysl. Všichni potenciální Nepřátelé fungují najednou, prolínají se a často spolu spolupracují, aniž by o tom věděli. Hegemonie ostatně začíná vznikat i v nás samotných, díky naší apatii a netoleranci, nedostatku času a energie řešit vlastní problémy a zlozvyky - na začátku 21. století se otevřelo tolik různých front, na kterých s něčím "bojovat" a zápasit, že hledání jednoho cíle přestalo mít jakýkoliv přínos pro kontrakulturní debatu.
    Proto je myslím tak těžké najít nějakou myšlenku nebo přístup k životu, která by složitou současnost dokázala zpracovat a poskytnout spojující prvek - ze zkušenosti víme, že zástupy davů a centralizace autority vedou k hrůzám a plošnému úbytku lidskosti, ať už se dějí pod jakoukoliv vlajkou nebo symbolem. Nová hnutí a nové myšlenky jsou možná i z tohoto důvodu tak těžce definovatelná a postihnutelná, rozdrobená na stovky menších skupin a zájmů, se kterými si starší formy společenské organizace nevědí rady. Problémům tohoto typu se také blíže věnuji v jednom ze svých minulých článků (http://sebastianchum.blog.idnes.cz/c/398246/Orwell-uz-nestaci-a-na-trun-usedl-slepy-demon.html), případně v přednášce jím inspirované (https://www.youtube.com/watch?v=p3FGzMKDNkM).
    Rozdrobení problémů a překážek současnosti vede velkou část kontrakultury v typických případech k přehnané specializaci až extremizaci, nebo naopak k naprostému rozmnělnění a rozkladu. Snaha obsáhnout jedno téma pořádně vede k postupnému odhalení, s čím vším v současnosti každá jedna výzva souvisí (a vtažení do nekonečné a stále rychleji se měnící sítě souvislostí), zatímco snaha poskytnout jedno univerzální řešení naráží na neschopnost lidské mysli celou současnost vnímat jako celek (takže postupně každý člověk začíná vnímat celé téma úplně jinak a dojde k rozdrobení). Pokud se chce kontrakultura dál rozvíjet, měla by se myslím přestat snažit svět zjednodušovat na prostor ovládaný nějakou Hegemonií, a spíše se pokusit každého jednotlivého člověka vnímat jako samostatný děj, vyžadující samostatný přístup a respekt.