Vypadá to, že znovu a znovu opakuji své myšlenky. Nelze se dostat dál než před práh obávaných futer pravdy. Dveře tam nejsou. Byly dávno vykopnuty, protože jsem neměl pokoru vzít za kliku a spořádaně otevřít a říct dobrý den.
Úsměv, důležitý artikl dobrého vychování, by snad nikdo neočekával. Na to přece není čas, abychom se na sebe „tlemili“ a tvářili se jako by nic. Na místo toho jsem zradikalizoval svůj výstup a přistoupil rovnou k věci.
Bylo by pošetilé domnívat se, že něco mohlo být jinak. Čas plyne, na dotazy není prostor. Je pochmurné počasí a nikomu se zde nechce trávit víc času než je nutné.
Zbyla ze mě jen kostra bez obsahu. Jsem památník podobný Atomovému dómu v Hirošimě. Obsah nevytváří kostra, ale lidé, kteří chodí kolem. Svým zájmem, emocemi - zastavují čas. Původní účel stavby zanikl, aby mohl dát prostor výraznějšímu symbolu – ponaučení. A nejen to. Výklad historie se proměňuje, vyvíjí se, plyne dál.
Dítě vstupuje do světa, s nímž nemá pevné vazby. Zkušenost je prezentována různě a dítětem bude pochopena taktéž odlišně. Přesto se snažíme o pravý opak, i když i my dospělí jsme byli dětmi. Jenomže to vypadá, že naše zkušenosti zpravidla vypreparujeme od zbytečností, jako jsou například emoce. Výsledkem je obvykle jen informace, která nemá daleko k váze internetového článku, jenž jsme si přečetli na Wikipedii. Inu totiž emoce, o které ochuzujeme naše posluchače, by měli udávat důležitost.
Podařilo se mi ukotvit základní pravidla. Můžu svobodně uvažovat a nejsem pouhou schránkou s vyhořelým palivem, které tlumí výkon reaktoru k nule. Daří se mi nacházet zdroje. Mohu přesvědčit sám sebe o významu emocí, přes původní zkušenost a s ní vycházející strach. Dokonce se mi celá záchranná akce začíná vyplácet. Mohu čerpat a splácet dluhy apatickým věřitelům, kteří pro jistotu propadli deliriu pro případ neúspěchu. Vsadit všechno na jednu kartu, se většinou nevyplácí, pokud se nedostanete do bezvýchodné situace. I v takových případech je však úspěch odvislý od náhody, nikoliv zkušenosti.
