Znovu studentem

Letošní školní rok pro mě znamená mnohé. Nejen že mě čeká dosud nejrozsáhlejší zkouška v podobě maturitního testu, ale především volba dalšího životního směřování. S gymnáziem na krku bych bez vysoké školy, měl jen příliš mnoho možností, které by se mi pravděpodobně nikdy nesplnily. Stal bych se totiž univerzální „chytrolínem“ na lavičce úřadu práce. Okusoval bych zdi v naději, že si mě jednoho dne někdo všimne.

Tak jako mnoho mých vrstevníků mám velmi vágní představu o skutečném životě, který se skrývá za vrstvou ohromné bubliny tvořenou rodinným zázemím. Necítím se být materiálně omezený, a pokud se držím v běžných mezích obyčejného studenta střední školy, mohu mít téměř vše, na co pomyslím. Rozhodně ne každý má podobné možnosti. Já jsem se narodil do solidní sociální situace, která mi ovšem vždy připomínala, že nic není zadarmo.

Po poměrně zmateném období posledních let, které vyvrcholilo návštěvou psychiatrické léčebny v Kroměříži, mohu konečně s klidem prohlásit, že se vracím k běžným starostem mladého studenta. Rád bych se zorientoval ve svých schopnostech a zájmech. Chci vědět, kdo jsem. Možná si pokládám po dvaceti letech mého života příliš naivní otázku, na kterou si nikdy neodpovím. Přesto se ptám. Nečekám, že najdu opověď.

 Nedokáži si představit můj život za rok, na tož za deset let. Kladu důraz na svou životní situaci a chci odpovědi, na které nedokáži odpověď. Zatěžuji se budoucností pro to, abych nepřijal svou současnou situaci. Mohu přemýšlet. Jen tak si hloubat pro rozkvetlou jabloní, abych zjistil, že už dávno není jaro, ale tuhá zima. Já však stále sedím v jarním rozpoložení a pozoruji neexistující včely.

Nechci se přizpůsobit sám sobě natož lidem okolo. Stále cítím určitou odtažitost od mých skutečných pocitů. Ráno vstávám s nedůvěrou. Opovrhuji sám sebou. Zkoušel jsem mnoho cest a ne každá byla košer. Dokonce jsem bylo nezbytné se občas vrátit. Je klišé říct, že je to obyčejný život. Já v obyčejný život příliš nevěřím. Rád hledám sám v sobě něco navíc a to ono hledám a snažím se probouzet i u ostatních.

Každý si sebou nese nejen obrovské množství determinačních faktorů, ale především svou vlastní svobodu, která rozráží pochybnosti o lidské svrchovanosti. Nevadí, když někdo působí, jako mentálně retardovaný člověk, protože do vědomí takového jedince stejně nikdo nenahlédne. Nelze tedy s jistou tvrdit prakticky nic. Třeba já na sobě pozoruji mnoho roztříštěných celků, které tvoří mou osobnost teprve ve své interakci. Moje osobnost se mění v čase a ráno budu tedy úplné jiný člověk než dnes večer.

Mohl bych tedy učinit závěrečné prohlášení, že nic nelze vědět s jistotou. Jenomže tohle relativistické stanovisko v praktickém životě neplatí a nelze se za to skrýt s pocitem klidného svědomí.

Je tedy na mě, abych našel odvahu stát si za svými zájmy a především pocity, které úzce souvisí s mou ochotou navazovat společenské vztahy. Rád se vymlouvám na to, že nemohu propojit své představy s realitou. Spíše se, ale domnívám, že si nejsem ochotný tuto interakci připustit. Nejen tedy, že sedím pod rozkvetlým stromem v zimě, ale především udržuji dávno rozpadlé představy v době, kdy už jsem dávno někdo jiný.

Hovořím abstraktně, abych ukryl své skutečné myšlenky před sebou samým. Nedokáži říct, proč jsem tak roztřepaný sám se sebe a vůbec, že všeho co se mi děje, ale dokáži být optimistický. Tak jako tak se vždy něco stane. Listí opadne a mě dojde, že už dávno není takové teplo, jako dřív a půjdu si pro kabát.

A přeci mlád dvaceti let jsem okusil svět. Přes všechny dny stále v naději. Stále proplouvám. Žiji. Jsem za to rád.