Jsem jen jeden z mnoha

Jsem jen jeden z mnoha. Jeden z mnoha miliard lidí na planetě, který se nechce pokořit před svou nicotností. V psaní hledám mnohokrát ztracenou pokoru a sílu vstát a jít dál. Bez ducha kamkoliv bez těla nikam, ani jedno však nestačí k tomu, abych mohl jít. Nerad se hrbím a ohýbám. Občas může přít neočekávaný zvrat, zlom, ztracení až zatracení.

Jsem tak vzdálený sám sobě. Přesto stále věřím a doufám. Sám pro sebe jsem občas pouhou formou existence, kterou s povzdáli sleduji. Obsah mých myšlenek a pocitů, jako by se mě ani netýkal. Prý to pro mě není podstatné. Řekl jsem si, abych skryl sám sebe před sebou samým, abych nemusel cítit zodpovědnost za sebe sama. Tolik strachu pro nic. Pro všechno mé já bez duše a pochopení. Tolik ztracení v neznámu vlastní mysli. A přeci jen. Přeci jsem. Tu a tam i sám. Krapet prázdnoty. V duši hromady temnoty, jenž svítí strašlivou září pekla. A tak si naříkám a pláči nad stráveným dnem. Jsem propadem ztratil den.

Každý někdy hledá, někdy najde. Já hledám sám sebe. Možná že hledám právě někde jinde než u sebe. Hraji hry a srovnávám se s mým vlastním pohledem na druhé, aniž bych znal sám sebe. Měl bych se tedy mýlit a kát. Pokora není moje silná stránka. Snad si jen pletu slova, ale jak být pokorný a přitom ambiciózní. Na co mám právo. Třeba skutečně nechci přijmout sám sebe. Podívat se do zrcadla a kát se. Na jedné straně všechno, na druhé nic. Na jedné straně fantazie a na druhé realita. Proč nechci přijmout kompromis a proč tolik křeče?

Zadrhávám se. Nerozumím si anebo nechci. Asi mám o sobě stále příliš velké mínění bez ohledu na realitu a sám sebe. Nejsem na světě sám, přesto se cítím osamocen a bez porozumění. Asi všemu rozumět nelze, i když bych si to přál. Stejně tak bych si přál být kýmkoliv, i když možná stačí být jen sám sebou pro kohokoliv.

Moje první veřejně publikované psaní byla Oda na Šloufa. Pro mě tato prvotina byla prvním odrazem v možnostech, které jsem sotva znal.

Ambice jsem spojeny s očekáváním úspěchu. Podobně jako představa čeká na svou reálnou příležitost a možnost ukázat, že lze i dosud nemožné. Nářek je spojen s chvilkovými nedostatky, které pociťuji, ale někdy to není podstatné a jsem schopný vstát ze židle a z novu zkouším chodit. V obrazné představě jdu stále, ve skutečnosti si na chvilku zase raději sednu a čekám na další příležitost. Čekám na myšlenku či nějaký neočekávaný zvrat. Těžko říct na čem záleží, jestli na okolí nebo na mě. Jistě. Mám na výběr. Nechci se zařadit do běžného života obaleného v šedi zašlého prachu z ulice. Nechci se přizpůsobit, ale nechci být sám. Je tedy otázkou co si vyberu. Každá cesta někam vede. Někdy mám pochyby.