Mylná představa

Čas od času si připadám, jako pouhá existence. Nicotná tečka připojená k mnoha nepřeberným přístrojům a jiným zařízením. Všechno kolem pípá, sviští, řinčí a čeká, až někdo přijde a dotkne se tlačítka - vyhodnotit. Pro všechny ty záznamy existují mnohá vysvětlení a většinou se s nimi lze ztotožnit a můžeme je prohlásit za probádané. Není čas. Přicházejí nové a nové údaje. Důležitá je aktuálnost.

Je to zvláštní, z pravidla vtipné a zásadně smutné. Takto vypadá můj pohled do minulosti ve srovnání s přítomností. Někdy se stávám špinavým kusem polystyrénu, jenž blouzní na mořské hladině. A třeba není špinavý. To jen mořské řasy prorůstají hlouběji.

Tak či onak, mohu říct, že jsem stále naživu. Možná ne sám sebou. Možná trochu zdrcený svou vlastní představou, ale přes to. A to je snad důležité. Ne proto, že bych mohl exhibovat na blogu, ale protože ráno vždy vstanu.

Minulý školní rok byl namáhavý. Někdy i nejistý, ale více méně v klidu a zůstaly mi především dobré vzpomínky. Už od prázdnin jsem bral poměrně slušnou dávku antidepresiv a to mi pravděpodobně pomohlo. Mohl jsem tedy pokračovat na gymplu dál. Přes prázdniny jsem veškeré léky vysadil. Na tohle jsem se velmi těšil a dokonce jsem se zvládl učit i na zkoušku z angličtiny. Více méně byly prázdniny v pohodě, ale jakmile jsem nastoupil do školy, tak na mě spadlo mnoho kamení, které jsem do té doby nevnímal, protože jsem neměl jisté, že se do čtvrtého ročníku vůbec dostanu.

Nejspíš jsem začal zpytovat svědomí. Tak to bych si to sice neměl říkat, ale zároveň bych neměl zapomínat na to, že jsem se ze sebe dělal někoho, kdo jsem nebyl. Udržoval jsem v sobě představu, že jsem něco víc než ostatní. Asi jsem to nedělal proto, že bych se tak chtěl i chovat, ale především proto, abych si zvedl sebevědomí.

Minulost nejspíš není tak důležitá. Momentálně se více méně cítím dost podobně, jako v roce, kdy jsem nastoupil do kroměřížské léčebny. Známek mám, jako šafránu, ale pocity jako bych přibral dvě stě kilo, což je úsměvné protože vážím stále stejně, tak tedy nevím. Kromě školy, která mě momentálně tíží asi nejvíc, se znovu objevila otázka mé sexuality. Nežiji ve společnosti devatenáctého století i já sám jsem k ostatním tolerantní. Proč to tedy nedokážu sám k sobě? Říkám, že na to nejsem zvyklí. Jak tedy mohu jen tak přehlížet, že se mi líbí i chlapi.

Nevím, proč to ve mě vyvolává takovou úzkost. Proč to beru jako zradu. Tyto dvě složky se přeci nemusejí vylučovat. Mohou mě přeci přitahovat obě pohlaví, aniž by v tom byl nutný konflikt, tak v čem je tedy problém. Moje vlastní homosexualita ve mě probudila velký odpor a možná i sebe nenávist. Je toto téma v mém okolí takové tabu? Řekl bych, že ani ne. Přesto mám tyto pocity a myšlenky spojené jen s negativními prožitky a nedokáži to přijmout. Především dřív, kdykoliv jsem na to ve své mysli narazil, okamžitě jsem se snažil odvést pozornost někam jinam. Dokonce právě toto téma mám spojené s těmi vůbec nejhoršími pocity. Sebe přijmutí pro mě evidentně není zrovna jednoduché. Konkrétně toto téma zatím nedokážu přijmout téměř vůbec. Jako bych tím popíral sám sebe. Mnohem pravděpodobnější, je že jen narušuji nějakou představu, nějaký vzor, který jsem si vytvořil.

Homosexualita je pro mé vnitřní prožívání obrovské tabu. Je škoda, že nedokáži najít odvahu pro prolomení. Věřím, že bych se uvolnil a posunul bych se o další podstatný krok dál.

Je sice pravda, že pro mě byli téměř vždy nebo možná vždy ženské naprosto nejdůležitější. V první třídě jsem se do jedné zamiloval a prý jsem to bral naprosto vážně. Jisté je, že jsem jí ve druhé třídě napsal minimálně dva dopisy, dokonce i s fotografií. Samozřejmě jsem jí koupil i prstýnek. Bral jsem to naprosto normálně, přirozeně.

Taky je možné, že díky tomu, že jsem byl neustále odmítán, se ve mě postupně zvýraznily i pocity, které v komplexním kontextu nejsou až tak podstatné. Nebo jsou jen doplňkem, jenž bych neměl odmítat.  Někdo by mohl, namítnou, že pokud bych si dokázal vytvořit stabilní vztah s holkou, tak bych teď nemusel řešit podobné sračky. Jenomže to pravděpodobně nijak nemusí souviset s tím, že mě přitahuje stejné pohlaví. Nejspíš bych se s tím stejně setkával, jen by mě to tak nepotopilo. Nebo naopak bych mohl mít vztah s klukem a třeba bych mohl být spokojený. Jenže to tak není a ani jedno zatím nevypadá reálně.

 Třeba minulý rok jsem se do jedné borky zabouchl. Napsal jsem jí, že se mi líbí, ale nevyšlo to. To se stává. Zkoušel jsem to i jinde a teď se prostě ukazuje i jiná cesta. Přitom homosexualita není nic nového. S touto myšlenkou si pohrávám minimálně od třinácti, ale nikdy to nebylo tak vyhrocené, jako v posledních dvou letech. Spíš to byl doplněk, ke kterému když se přičte má představivost, citlivost, labilita a celková nedůvěra, kterou sám k sobě mám, lze nalézt i něco co nemusí být až tak důležité.

Všechno si můžu namlouvat. Třeba i proto, že nemám nic jiného, s čím bych přišel a připadal si dostatečně zajímavý. Asi jsem jen falešný „ubečánek“, který čeká, že za něj všechno vyřeší druzí. Tak či tak. Pravda může být na obou místech a třeba i někde trochu jinde. To nevím a není jisté, že se to někdy dozvím. Úzkosti a jiné fyzické obtíže, jako jsou třeba bolesti břicha při jídle a problémy s močením nelze považovat za představu. Nemůžu se tomu vyhnout. Nemůžu utéct. Na to nelze nic říct. Dlouhodobý stres a moje snížená odolnost si zkrátka vybírá svou daň.

Základní otázka zní: zdali, jsem stále ochotný čelit různorodým překážkám, ale především, jestli jsem ochotný, přijmou sám sebe. Vše ostatní by už mělo jít jako po másle. Právě téma homosexuality ukazuje, že pro mě jsou témata, které nemůžu dlouhodobě přijmout. Možná že přichází doba, ve které dokáži změnit můj postoj a přizpůsobím se vlastním pocitům. Pokud mě přepadnou nějaké nepříjemné myšlenky, snažím se je přijmout a říct si, že je to v pořádku. Už jenom to, že o tom veřejně píšu, znamená pokrok. Ano zmínil jsem tuto tématiku několikrát, ale přesto.

Asi si neuvědomuji, jaké důsledky může mít psát o tak interních věcech. Pravděpodobně můžu mít problém v zaměstnání, ale věřím, že lidé, kteří mě budou chtít pochopit, mě pochopí. A nejde jen o pochopení.

V psaní se pokouším hledat mnoho věcí. Odvahu, motivaci, pochopení, sebevyjádření, popularitu, provokaci, uvolnění. Určitě je toho víc. Nevím, jestli zde nacházím něco z toho. Možná toho nejsu schopný, ani kdybych se sebevíc snažil, protože snažit se nestačí. A také to záleží na vnitřním očekávání. To je přece to nejdůležitější. Ve zlomku také záleží, co napíšete do jmenovatele. A pokud tam napíšete příliš vysoké číslo, může se stát, že výsledek bude velmi malý. Což nemusí souviset s běžnou představou o čitateli.

Asi bych řekl, že nejsem tak drsný, jak si o sobě myslím. Spíš naopak. Když jsem dnes šel ze školy, připadal jsem si jako nenapravitelná troska, která čeká, až spadne na úplné dno. Někdy je lepší zkrachovat, jenomže tato teze neplatí pro člověka stejně tak jako pro stát, jak jsem se dříve domníval. Pravděpodobně se o tom dá dlouze přemýšlet. Především záleží na způsobu definice krachu. Pokud si představím firmu, tak je to přeci úplný konec. Zaměstnanci dostanou výpověď. Majetek se rozprodá. Co by tedy ze mně zbylo pokud bych zvolil cestu krachu? Asi nic. Kromě orgánů, které by se asi daly skutečně prodat.

Prostě smůla. Cesta není snadná, ale je. Restrukturalizace trvá dlouho a než se tedy zreformuje většina podstatného, nejspíš vzniknou další problémy. Nedá se nic dělat. Životní proces není nekonečný, zato existence v rámci života je. Sice jen zdánlivě, ale po smrti už není. Myšleno duševní existence. Teda tak se mi to zdá. Pokud vnímám svou existenci a pokud existuji. Ovšem nejsem si jistý. Je to jen hra se slovy.

Je to těžko. Není to snadné, ale nedá se. Tak už to chodí.

Nasrat