Coriolanus aneb když Vás divadelní hra vtáhne a nepustí.. na dlouho

William Shakespeare. Opěvovaný dramatik... i když, jak dobře víme, není jisté, jestli všechy ty hry, za které sklízí obdiv i několik set let po smrti, napsal. Ovšem to není předmětem mého dnešního psaní. Za svůj život jsem zatím zhlédla několik her tohoto básníka a dramatika. Všechny mě nadchly svou nadčasovostí, tím, jak dokáží spojovat nespojitelné a tím, že vyvolávají emoce, jak pozitivní, tak negativní. Nikdy se mi ovšem nestalo, abych se u Shakespearovské hry rozplakala. Až do včerejšího večera, do večera, který ve mně zanechal velmi silný emotivní zážitek...

Sabina Sarkisovová

Loki. Ačkoliv to může znít neuvěřitelně, je onen pravý důvod, proč většina mladých lidí "naklusala" 30. 1 nebo později, jako já 4.2, do kina Světozor. National Theatre Live, zde přenášelo živě divadelní hru Coriolanus z Donmar Warehouse, což je malé uznávané nekomerční londýnské divadlo. A jak s tím souvisí Loki, nejoblíbenější záporná postava ve filmech jako Thor a Avengers, která u nynějších teenagerů vede na plné čáře? Odpověď je naprosto jednoduchá. Tom Hiddleston. Jeden z nejnadanějších herců nynější generace. Brit známý svým šarmem a elegancí, výjimečným chováním a velmi příjemným zevnějškem. 

Vím, že jeho fanoušci, respektive fanynky, prahnou přednostě po jeho vzhledu, nicméně mě zajímalo, jak se popere s titulní úlohou skvělého římského generála Gaia Marcia Coriolana, jelikož se mi zdálo, že je na onu roli velmi mladý. Obávala jsem se, že jeho mladistvý entusiasmus a energie převálcuje tak velkolepé dílo, ve kterém se objevuje tolik politiky. I když moc dobře vím, jak exceluje v seriálu The Hollow Crown jako Jindřich V. a že v roce 2007 ztvárnil brilantně roli Cassia v Othellovi.

Coriolanus se řadí mezi tragédie a je to poslední hra, kterou Shakespeare umístil do prostředí Říma. Coriolanus je statečný generál, jež bojuje za svůj stát a je rozhodnut při dalším boji zemřít či vyhrát nad svým dávným nepřítelem Aufidiem. Nicméně se v Římě potýká s nevolí lidu (plebejů), kvůli své arogantní povaze. Oplývá na druhou stranou přízní patricijů. Jeho matka žádá, aby se stal konzulem, což se ale nestane. Zástupci lidu je vyhnán z Říma, jelikož pohrdá demokracií a jejími principy. Následně nabízí své služby nebo svou smrt Aufidiovi. Ten s díky přijímá jeho službu. Coriolanus ví, že jakmile svého odvěkého nepřítele zradí, čeká ho smrt, ale pomsta proti své vlasti je silnější. Společně začnou obléhat Řím. Coriolanus drží své slovo až do chvíle než přijde jeho manželka se synem a jeho matka se snahou ho přesvědčit, aby přestal Řím obléhat. Coriolanus podléhá a zprostředkovává mezi Volusky, jež jsou vedeni Aufidiem, a Římem mír. Jak již bylo řečeno výše, celou hru uzavírá krutá Coriolanova smrt, kterou si za svou zradu Aufidia právoplatně zasloužil, proto se jí ani nebrání. 

Při vstupu do kina mnou prostoupil velmi příjemný pocit klidu. Očekávala jsem velkolepou podívanou. A má očekávání byla vyslyšena. Od prvních okamžiků jsem hru hltala plnými doušky. Nemohla jsem se nabažit hereckého umu Hiddlestona. Jeho řev, jeho bolest byla prociťována jako kdyby opravdu přišel z boje, ve kterém utržil desítky zásahů mečem. Hadley Fraser, který ztvárnil Aufidia, mu zdárně, nikoliv sekundoval, ale velmi nebezpečně konkuroval. Chvílemi jsme měla pocit, že tito dva muži jsou nepřátelé/přátelé na život  a na smrt, nehledě na to, v jakém prostředí se nacházejí. Jejich emoce prostupovaly každého před plátnem. Nikdo z nás nevnímal, že sedíme v kině. Prahli jsme po pocitu v ten okamžik usednout na sedadlo v Donmar Warehouse a cítit pot a krev, linoucí se z ran zraněných bojovníků. Chtěla jsem tam tak moc být. Cítit ty "stříkající" emoce, pohledy do očí, hněv a lásku na vlastní kůži. Přestávka. Ta dávala čas na to si v 15 minutách promyslet, jak na mě hra působí. Dostala jsem se do fáze naprostého útěku z reality do doby starověkého Říma. Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, jestli život v naší uspěchané době má vůbec nějaký smysl. Dřív lidé bojovali za to, v co věřili. Byli pyšní, muži byli bojovníci, ženy disponovaly silnější vůlí a neochvějnou láskou. Čtvrt hodina uběhla, nesmírně jsem se těšila na druhou část, která začínala příchodem Coriolana k Aufidiovi. Tom a Hadley zde ukázali, že se narodili přímo pro své role. Věřili jste jim každé slovo. Nepochybovali jste ani o jediném kroku. Každá věta ve mně vyvoláva emoci. Každá věta se dala vztáhnout na dnešní dobu a se stejnou grácií byla i tak podávána. Nejsilnější osobností byla ovšem Deborah Findlay, která jako Volumnie, Coriolanova matka, předvedla fenomenální výkon, který mě dohnal k slzám. Jak jsem podotkla výše, žádná z Williamových her (dovolím si ho familiárně nazývat pouze jménem) mě nikdy k vlhkým očím nesváděla. Snaha přesvědčit Coriolana o zastavení obléhání Říma, důraz na sílu jeho osobnosti... to všechno dovedla deborah k dokonalosti. Při pohledu do Coriolanových očí, nezůstalo jedno oko suché. Jeho pláč, kdy mu z jednoho oka vytryskla slza a pomalu stékala po tváři, má naprosto jiný emoční náboj než ve filmu. Vy víte, že někde v Londýně ten člověk opravdu v tuto chvíli pláče, že svou roli dokáže tak procítit, že mu to nedělá problém. Zbytek hry stékaly slzy po tváři mně... ovšem daleko rychleji než neotřelému římskému generálovi. Fakt, že Řím nakonec zachránil a sám zemřel dávala těm, kteří hru neznali, poznat sílu Shakespearovského díla. Poprvé v životě jsem v kině zatleskala. Nebyla jsem sama, což mě naplňovalo uspokojením, že jsou tu i obdivovatelé Shakespeare, kteří poznali kvalitně zahranou hru.
Ještě dlouho po odchodu jsem nad dílem přemýšlela. Představení trvalo dlouho do noci. Do postele jsem se dostala v 00.45. Ve 4 ráno jsem se probudila v naprosto zpocené košili. Coriolanus ve mně zanechal tak moc velkou stopu, že se mi zdálo o událostech starověkého Říma. O tom, jak zdevastované tělo Coriolana čeká na pranýři verdikt, jež ho má jmenovat konzulem. Hra se mi dostala velmi pod kůži. Cítila jsem úzko, velmi silný pocit... nedokázala jsem přemýšlet o ničem jiném. Druhý den, tedy dnes, když zde píši svá slova, cítím tu sílu okamžiku. Tímto článkem se chci zbavit břemene, břemene, které mě tíží, jelikož je zážitek tak silný, že si nemůžu ani přečíst svou milovanou knihu, protože mě v každé minutě vytrhne z pozornosti vzpomínka na včerejší představení. Nikdy jsem si nenesla tolik ponaučení ze Shakespearovských her jako z Coriolana. Fenomenální představení, které ještě dlouho zůstane na prknech, která znamenají svět, jelikož se dá vztáhnout do jakéhokoliv období. Ať je to doba Alžběty I. nebo současnost. 

Nesmíme zatracovat herce, jež se objevili v komiksových filmech a musíme jim dát šanci projevit se na divadelních prknech. Stejně tak bychom neměli chodit do kina na divadelní představení jen proto, že tam právě hraje roli jeden z nejpřitažlivějších mužů dnešní doby. Neměli bychom si stěžovat na časování titulků jenom proto, že nedokážeme tak rychle číst. A vůbec, co se obtěžujeme čtením. Je to krásná stará angličtina, kterou bychom měli vnímat celým svým srdcem... a už vůbec bychom neměli říkat, že nás "stará Shakespearovská klasika nebaví, protože je to utahaný a nudný". Ano, toto všechno jsme slyšela z úst Čechů, kterými jsem byla obklopena v kině. "Jsem velmi pyšná na to", že takovéto výroky ti lidé pronesli. Člověk pak hned pocítí v jaké "kvalitní" společnosti se nachází a upřímně, velmi mě to mrzí. 

Prosím, hlavně mladou generaci a i tu mou, aby klasická díla vnímala v širším kontextu. Aby udržovala lásku k těmto dílům. Přeci jen, my už žádné takovéto spisovatele, dramatiky, básníky mít nebudeme.  

A kdybyste náhodou někdy zavítali do Londýna, nezapomeňte navštívit Donmar Warehouse nebo The Globe a prociťte krásná představení v původním jazyce. Já totiž již na Shakespeara v angličtině nedám dopusit a už vůbec si nenechám ujít umění a lásku k divadlu britských herců, jelikož oni prostě umí...