No. A jak začít? V mém věku by se určitě mělo specifikovat, co znamená„být hodný“. Domnívám se, že nikdo z nás dospělých to totiž netuší. S narůstajícím věkem totiž iluze pohody a bezstarostnosti vyprchávají a narážíme na tvrdou realitu. Ztrácíme tak schopnostbýt hodní. Osobně se to snažím vyrovnávat úsměvy na spolucestující v tramvaji či drobnými dobrými skutky, ale to asi nestačí. A víš proč? Protože jsi mi ještě pod stromeček toho(k sakru)ženicha pořád nepřinesl… A promiň, jestli jsem nepochopila tvé velkorysé gesto na 5. prosince, ale rohatého umouněnce s řetězem, to já nechci. Ano. Vím, žena je nástroj ďáblův, ale i tak mám trošku vyšší preference.
Vysvětlujeme si to rok, co rok. Přeci toho nechci moc. Můj ženich musí být pěkně urostlý, radši brunet než blondýn, v očích aby mu jiskřilo, tělo samý sval a šlacha… Koukáš, viď. Jak jsem ze svých požadavků oproti rokům minulým slevila. Jen tak pro pořádek - těmi jiskřičkami v očích myslím inteligenci, aby sis náhodou nevyfantazíroval něco jiného. Říkám to hlavně proto, že Tvá bujná fantazie mi v předchozích letech nadělila pod stromeček spoustu nepotřebných věcí. Vděčná za ně, to já jsem, ale letos by ses mohl pořádně vytáhnout, co Ty na to? Samozřejmě, že budu hodná i v následujícím roce… Aspoň se o to budu celou svou podstatou snažit. A snaha se cení, ne?
Můj nejdražší. Každý rok o Štědrém dnu stoupám k oknu a vyhlížím Tě. Myslím na to, co bylo dobré, ale i zlé. Přeji si, aby každý člověk měl s kým trávit nejen ten večer, ale i celý další rok. Jsem vděčná za to, co mám a za fakt, že dokážeš všechny rodiny tak semknout k sobě. Věř mi, že tenhle rok u toho okna zase stát budu a s úsměvem na tváři, té malé holčičky, která ve mně přebývá, se na Tebe budu těšit…
