Nikdy není pozdě začít od píky (vlastně od pípy)

Měla jsem (a stále ještě mám) sen. Stát se paní hoteliérovou, nebo alespoň provozní nejlépe vlastního penzionu. Ale od přepážky na poště, nebo pokladny v Globusu se těžko získá potřebná praxe, to chtělo radikální řez...

...a vlítnout do oboru gastronomie a ubytování po hlavě.

 Pravda, moje první „zkušební jízda“ v jednom penzionu netrvala dlouho.Ono hlásit se na místo provozní bez předchozích zkušeností, nulovou praxí, jen s nadšením a hlavou plnou snů a ideálů, je poněkud odvážné, ne-li přímo drzé. Tak jsem po necelém měsíci dostala vlídného padáka.

   Ale něco jsem se tam za těch pár týdnů přeci jen naučila. Alespoň nějaký malý základ pro práci servírky.

 Kdybyste viděli moje první natočené pivo, to byl prvotřídní „větrák“ (pro neznalé hospodské hantýrky- pivo úplně bez pěny). Styděla jsem se až na pr…  Ale časem jsem se s pípou skamarádila,  přestaly se mi třást ruce při nalévání panáků a  stíhala jsem donést jídlo ještě teplé, aniž by skončilo v něčím klíně.

Ale tedy to nošení tří, čtyř talířů naráz, to nedávám dodnes. Párkrát jsem to zkusila, sice jsem doplula k hostům bez nehody,ale jen díky intenzivnímu modlení během cesty. Mám prostě dvě ruce na dva talíře a konec.

Když jsem po mé krátké kariéře provozní nastoupila jako servírka, bylo před Vánoci a před začátkem zimní sezóny.

9.12. byl můj první den v nové práci. A přišla za celý den jedna paní. Pamatuji si, že si dala tři dvojky bílého a kávu. Milou paní jsem obskakovala jak nadržený ratlík, protože jsem byla šťastná, že někdo přišel. 

Ve čtvrtek jsem si přála, aby přišlo víc lidí, nebo se ukoušu nudou. Někdo kdysi prohlásil: Dávej se pozor na to,co si přeješ, mohlo by se ti to splnit..

 Splnilo se mi to v pátek. Z rychlosti jedna jsem musela přeřadit na rychlost pět, lítala jsem jak splašený kůň a stejně nestíhala, nevedlo se mi vůbec nic, ani pěna na latté.

„Já se na to můžu vys..t!“ zněla má mantra toho dne. Samozřejmě jen v duchu, na hosty jsem se culila jako měsíček, asi tisíckrát se omluvila za opožděné jídlo, zapomenuté pivo, neexistující pěnu na capuccinu, spadlou pěnu na půlitru, déšť venku a vyhaslý oheň v krbu. Protože starat se v tom fofru ještě o oheň, to bych se musela rozdvojit.

Večer po směně jsem si na pokoji zula boty, padla (únavou i smradem),ale usnout jsem nemohla ještě ve tři ráno. Chodidla mě pálila, brněla, o zádech ani nemluvím. Jak jsem nemohla usnout, přemýšlela jsem, jak diplomaticky podat výpověď. Usnula jsem k ránu s tím, že budoucí hoteliérka ze mě  asi nebude.

Ale vydržela jsem. Povzbudily mě pozdější pochvaly a štědrá dýška od našich západních sousedů, na internetu jsem si do zblbnutí pouštěla instruktážní videa, jak udělat dobré capuccino, a ono to šlo.

Práce servírky je dřina. Proto se na ni mnoho lidí nehrne. Já už ji také nedělám, po čtyřech měsících jsem přestoupila do kanceláře,ale ty zkušenosti mi nikdo nevezme. A už zase sním o vlastním penzionu. Chybí mi  k tomu vlastně jen maličkost.

   Pár milionů:-)