„Prosím vás, kde je vlak do Liberce?“

ptala jsem se, naprosto dezorientová, na hlavním nádraží v Pardubicích, jednoho ze zaměstnanců Českých drah.

   Do Pardubic jsem přijela zpožděným rychlíkem od České Třebové, s velkou žaludeční a střevní nevolností, proto ta dezorientovanost. Jinak nádraží v Pardubicích znám jako své boty a rychlík na Liberec vždy čekal. Ať už bylo zpoždění ostatních vlaků jakékoliv, vlak do Liberce, kdy cesta trvá celkem tři hodiny (autem necelé dvě), byl vždy jistota.

   Na Moravě bylo fajně. Jen jsem se neměla tak děsně přežrat. Nejdříve v Olomouci, kde jsme s jedním blogerem (zdravím, Milane!) krom památek navštívili i vyhlášenou restauraci.

  Jejich kuřecí stejk mi asi druhý den vyhlásil válku. Když jsem to ještě zazdila v Bruntále u kamarádky jejím výborným kuřecím salátem s majonézou, na potíže bylo zaděláno. A to nepočítám ty zákusky a bábovku (o Tofiffee taktně mlčím).

   Zkrátka už cesta z Bruntálu do Litomyšle byla šílená jízda. Tím nehaním řidičský um šoférky Bohunky. I když se velmi snažila prudké zatáčky projíždět co nejopatrněji, já měnila vzorník obličejových barev od bílé po světle zelenou. Jen to v šeru auta nebylo moc poznat. Na její otázky „Není ti špatně?“ jsem hrdinně odpovídala „Ne, to je dobrý, to vydržím,“ načež jsem ji v Litomyšli požádala, aby mě raději odvezla na vlak, protože cestu autobusem do Hradce Králové bych nemusela zvládnout se ctí a čistým sedadlem.

  O tom, že měl vlak asi patnáctiminutové zpoždění, snad ani není nutné se zmiňovat, s tím se u ČD už tak nějak počítá. Až do Pardubic dobrý. V mých útrobách zavládl klid a mír, vlak sebou moc neházel a klimatizace fungovala (plusové body pro České dráhy). Jen před příjezdem do stanice jsme si chvíli postáli uprostřed pole. Také nic neobvyklého.

  V Pardubicích jsem se ale marně rozhlížela po přistaveném rychlíku do Liberce. Tady! Tady vždycky stál! Odchytila jsem mužíka v nádražáckém stejnokroji a položila mu otázku, která už zazněla v nadpisu blogu: „Prosím vás, kde je vlak do Liberce?

  Dostala jsem odpověď, která mě málem položila na koleje: „Ten už je pryč!“

Snažila jsem se ho ještě ubít argumenty: „Ale ten přece vždycky čeká!“

 „Pani, tohle je Arriva, to nejsou dráhy, ten nečeká!“ Zdálo se mi to, nebo si můj vyděšený výraz vyloženě vychutnával?

  Tak. Čtvrt na osm, tma jako v pytli a další vlak do Liberce měl jet až za dvě hodiny. Šourala jsem se jako mátoha k podchodu, když jsem náhle z amplionu uslyšela: „ Prosím, pozor! Náhradní autobusová doprava pro odjezdy do Liberce a Hradce Králové je před budovou nádraží! Nastupujte do autobusů směr Liberec a Hradec Králové!“

Cože????

  Krok šouravý se změnil v trysk. Bylo mi jedno, co na to žaludek a to ostatní. Musím stihnout autobus! Ještě jsem se musela zorientovat, který z autobusů na přeplněném terminálu je ten náhradní. Nebylo to jednoduché, stálo jich tam opravdu hodně. Uff! Na poslední chvíli jsem naskočila dovnitř, řidič snad čekal jen na mě.

A další, nelehká zkouška pro mou rozhašenou trávicí soustavu. V autobusu bylo totiž vedro, narváno a smrad. „Vydrž, prosím tě!“ šeptala jsem svému břichu. Naštěstí výluka netrvala dlouho. Jen do Rosic.

Tam byl. Ten, co měl stát už v Pardubicích. A čekal!

Prej nečeká. Prej už odjel. Byl to vůbec zaměstnanec ČD? Dělal si snad ze mě prču? V tom případě vzkazuju, že tohle byla dost blbá sranda. Když je mi špatně, vtip nepochopím.

   Našla jsem si místo k sezení co nejblíže toaletě a pečlivě hlídala dveře.

Kdyby za Železným Brodem nevletěla do vagónu obrovská sršeň, mohla to být pohodová jízda. Představte si někoho, kdo má fóbii z vos a sršňí, jak v klidu sedí na sedadle. Utopie. Když jsem se přemístila k výstupním dveřím, potvora za chvilku lítala nade mnou. Běžela jsem zpět do vagónu. Sršeň také. Tedy neběžela, ale letěla. Musela jsem všechny pobavit, protože ostatní seděli a já hystericky běhala. Napadlo mě schovat se na záchodě, ale co kdyby tam vlítla škvírou zpod dveří? Že tam žádná škvíra není?

Minuta, co zbývala do zastavení vlaku a otevření dveří, byla snad nejdelší v mém životě. Sršeň si ještě chvíli spokojeně lítala a bzučela okolo a mně málem povolil svěrač, který jsem statečně držela celou cestu. Když viděla, že vystupuju, vylítla ven také.

Kdo jí na mě poslal?