Odchod Nemoderného chalana

Myslela jsem si včera okolo šesté večerní, že je to nějaký suchý anglický humor. Mira jsem sledovala několik let na Facebooku a na té poslední fotografii relaxoval v nahrávacím studiu.

I komentáře některých fanoušků zněly, jako by jejich pisatelé nechtěli uvěřit, že Miro Žbirka už není mezi námi. Objevovaly se příspěvky typu: "Pěkně blbá sranda."  "Meky, ty si z nás děláš prdel, viď."

Nedělal. Za další půlhodinu se objevila zpráva o jeho úmrtí na všech zpravodajských serverech. Nemoderný chalan zomrel. Přiznám se, měla jsem slzy v očích. Otevřela Youtube a pustila si píseň z filmu Fair Play.

  Miro, to vážně ale není fér!

Zamilovala jsem se, když mi bylo asi osm let. Z plakátu v pokojíčku na mě shlížela sympatická tvář obrýleného zpěváka. Když se nikdo nedíval, dávala jsem mu pusy. Ochotně se nechal olíbat a přitom se stále usmíval.

  Bylo mi jedenáct let, když jsem ho potkala v Praze, kousek od Václaváku. Můj idol postával u nějaké restaurace (asi na někoho čekal) a já sebrala všechnu odvahu a špitla:" Ahoj!"

 A on mi odpověděl též Ahoj. A usmál se. Co vám budu říkat, dva týdny jsem z toho nemohla usnout.

Sledovala jsem jeho profil i posledních pár let. Měli jsme jedno společné. Kavalíry. Myslím, že toto plemeno  k němu pasovalo jako pověstná pr*el na hrnec. Jemný, anglický aristokrat.

  Dodnes je mým nejoblíbenějším albem Sezónne lásky. Znám ho téměř nazpaměť. Stejně jako Nemoderného chalana a Roky a dni.

 A nejvíc miluju písničky, které rádia nehrají: Drahá. Nezačínaj. Bažant na víne. Láska na inzerát.

Meky, maj sa dobre, v bájnej Atlantídě.