Když si máma plní dětská přání.

Jako dítě jsem si moc přála psa. Nebo alespoň kočku. Dostala jsem jen dva křečky, takové potvory nespolečenské, kousavé. Ve dne chrápali, v noci šramotili. Když jsem je vzala do ruky, nenechali se ani pomazlit.

Když po roce chcípnul jeden a týden po něm i ten druhý, nijak zvlášť jsem to neobrečela. Nedokázala jsem si k nim najít ten správný citový vztah. Pak jsem v tombole, na výstavě drobného zvířectva, vyhrála morče. Žolda, jak jsem ho cestou domů pojmenovala,se ale nedostal ani přes práh našeho bytu Se slovy „morče smrdí“ nám byly přibouchnuty dveře před nosem. Nastala Nerudovská otázka- Kam s ním? Šla jsem vrátit výhru v tombole,ale nevzali si ji zpět. Prý ho mám někomu darovat. Rada nad zlato. Darovala jsem ho přírodě. Prostě jsem ho vypustila na trávu, omluvila se mu, že ani buchty na cestu nedostane a s těžkým srdcem mu popřála šťastnou cestu. Prý si ho odchytilo nějaké dítě a odneslo domů. Aspoň, že tak. Nemohla bych žít s tím, že zhynulo pod koly aut, nebo ho odnesl orel. Pak jsem se konečně dočkala kocoura. Brácha ho někde našel, donesl ho k babičce a byl nekompromisní. Nevím, jak to dokázal, mě s ním vyhodili. Ale důležité bylo, že Mourek mohl zůstat. Ale nebyl úplně můj. Musela jsem se o něj dělit s prarodiči i s bratrem. Když jsem si ho chtěla vzít do postele, zeškrábal mi ruce a zdrhnul- za babičkou. Hupnul za ní na gauč a šup na klín. Zmetek nevděčnej. Tenkrát jsem ještě nechtěla pochopit, že kočka není pes a dělá si, co chce. Ale ten pes mi pořád scházel. Moc. Venku jsem hladila každého vořecha, který se nechal a k narozeninám dostala Atlas plemen psů. Ležela jsem v té knize pořád a vybírala si plemeno. Prý, až budu mít svou domácnost. Když jsem se vdala, pes byl odsunut do pozadí, protože jsem čekala mimino. Dcera mi dávala tolik zabrat (byla uřvané a protivné nemluvně), že jsem se myšlenky, pořídit si k miminu ještě štěně, ráda vzdala. Ale pak dcera povyrostla a my jí koupili k druhým narozeninám pejska. No.. jí. Dobrá zástěrka. Já jsem si konečně splnila dětský sen. A v pondělí 29.12. jsem si splnila další přání. A prosadila si opožděného chlupatého Ježíška. Ano, musela jsem si ho prosadit. Nebylo to jednoduché. Ale když kocour skočil manželovi na klín a otřel se mu o tvář, maska tvrďáka, který kočku doma nechce, mu spadla. A pes? Zatím ho obchází uctivým obloukem a dělá, že neexistuje. Protože seznamovací kolečko vyhrál kocour vysoko na body. A já blažeností přímo vrním. Plný dům dětí a zvířat,jen přemýšlím, co mi ještě chybí. Že by…? Ne, radši mlčím, jinak poletím z baráku i s kocourem za krkem:-) Hezký Nový rok přeji mým čtenářům, i se svou zvířecí smečkou.