Měla to být taková pohodová procházka

Dívala jsem se na to už tolikrát zezdola a říkala si, že jednou tam nahoru vylezu. Pět a půl kilometru od kostela, máček, to dám. Jsem zvyklá na horší štreky.    

Frýdlantské cimbuří. Dle fotek šťastlivců, kteří už tam byli, luxusní výhled, skály, dřevěný kříž.

V sobotu nadešel den D.

Zaparkovala jsem nedaleko nádherného hejnického kostela, pro jistotu zapnula navigaci (no jo, už zas!) a vydala se na cestu. V batohu petku vody a sluchátka. Která jsem nakonec vůbec nevytáhla.

Trasa okolo rodinných domků a kempu nebyla nijak zajímavá, prostě procházka, žádné stoupání.

Mírné, ale pořád snesitelné stoupání přišlo až nedaleko Černého potoka. Na rozcestí u vodopádu zbývalo do cíle pouhých 1,8 km. Jenom? Pche, to už tam budu cobydup!

Možná jsem přeslechla odněkud zeshora pobavený smích, včetně komentáře: „Hihi. Naivko z paneláku!“

Devět set metrů před vytouženým cílem se mi do cesty postavily kameny. Spousta kamenů. S navlhlým listím mezi nimi. Stála jsem před volbou – šlapat po kamenech, nebo ťápnout do toho listí. Ťápla jsem jen jednou a botaska mokrá. Nevadí, druhou mám stále suchou. Dopr..! Tak už ne.

Na spadlém kmenu přes cestu si nějací mládežníci tvořili asi stopadesát selfíček. Nechtěla jsem být vedlejší hvězdou Instagramu, tak jsem zatím doplnila tekutiny a trpělivě čekala, až se holčina po stopadesáté první našteluje do sexy pózy.

Po kamenech přišel poslední úsek k vrcholu. Ten nejprudší. Netrénované svaly, hlavně hýžďové a stehenní se bouřily proti necitlivému zacházení a kdyby mohly, umlátí mě transparentem s nápisem: BYLO NÁM SNAD NA GAUČI ZLE?

Ani to mě neodradilo. Nahoře již prosvítalo slunce a vykukovaly skály- znamení, že cíl je nadosah.

Do cesty se mi ovšem postavila jedna z nich. Obejít nešla, sejít také ne.

S písní od skupiny Olympik na rtech jsem zdolala i tuto překážku. Ano- po zadku.

Přede mnou se objevila nádherná scenérie, kvůli které se vyplatilo sem vyšplhat. Byla ve mně sice malá dušička, když jsem s roztřesenýma nohama vylézala po žebříku až k dřevěnému kříži, ale ten výhled!

Když jsem se dostatečně vykochala (dle vzoru vynadívala), vydala jsem se na cestu zpátky. Po skále, kterou jsem předtím sjela po prd..eli, jsem se vydrápala nahoru díky stromku, jehož kmen mi posloužil jako madlo.

Strmé klesání jsem zvládla, i tu zatracenou kamenitou cestu. Spadlý strom byl opuštěný, využila jsem ho tedy jako občerstvovací stanici. Nalila do sebe další půllitr vody a ignorovala pocit plnosti v močovém měchýři.

Přála jsem si už být co nejdříve u auta. A proč zdlouhavě chodit po cestě, když si to mohu zkrátit přes les? A ušetřit tím nějaké metry? Zhodnotila jsem pohledem terén. To dám, je tam spousta stromů, kterých se mohu zachytit. Vykročila jsem levou nohou (to byla určitě chyba, vždycky pravou!) a za polohlasného mumlání: „Nesmím uklouznout! Nesmím uklou...Áaaaaááá!“ jsem zhruba deset metrů sjela po zadku a cestou si zvládla odřít do krve i lýtko. To se dělá, narafičit mi do cesty suchou větev?

Ty vole, ale zkrátila jsem si to o celých sto metrů, jasný! Že jsem špinavá jako prase, no á?

Do toho mi znovu začal nadávat močák. Prej – nejsem retenční nádrž.

Chtěla jsem tomu utéct. Když poběžím, třeba mě to přejde. Nevnímala jsem namožené svaly a běžela. Jako Forrest. Nevěděla jsem kam, ale běžela.

Uběhla jsem asi tři sta metrů, pak jsem ucítila, jak moje močové ústrojí zvedá pomyslnou závoru a mává praporkem a..přidřepla ke kraji a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jestli okolo projde skupina dětí z tábora, nebo němečtí důchodci s hůlkami.

Měla jsem štěstí. Moje one woman show se obešlo bez tleskajícího obecenstva.

Pak jsem začala vnímat krásu okolní krajiny a zpěv ptáků. Cestou potkala pána se psem, kterého jsem zdravila, když jsem šla nahoru. Pravda, vypadala jsem více opotřebovaněji, takže mě zřejmě poznal až podle hlasu.

Nikdy dříve jsem tolik neocenila krásu hejnického kostela, jako teď, když jsem ho měla nadosah a k autu mi zbývalo posledních pár desítek metrů. Měla jsem chuť jít dovnitř a vhodit minci, jako poděkování tomu nahoře, že jsem to přežila.

A na co jsem, hergot, s sebou tahala ta sluchátka?