"Zaplať a trp!"

Asi tak bych shrnula mou touhu po nových zubech. Dlouho, předlouho mě můj zubař přemlouval, ať si nechám udělat můstky. A já stejně dlouhou dobu odolávala..

Později přitvrdil a začal mi líčit v živých barvách, že taky můžu přijít v tak mladém věku o zuby. Vymlouvala jsem se nejdřív na koupi pozemku, pak na stavbu, ale když z toho sešlo a pozemek jsme prodali, nešlo už couvnout. Měl mě v hrsti.

Při poslední preventivní prohlídce mě seznámil s výkonem a hlavně s cenou za tuto zubní hitparádu. Malinko se pode mnou zhouplo křeslo a představila jsem si manžela, jak se bude tvářit, až mu řeknu, že pár desítek tisíc budeme muset obětovat na mou novou hubu.(ve skutečnosti se tvářil ještě více vyděšeně, ale pak rozbil pomyslné prasátko a zubař mi po usazení do křesla ukázal na maketě, jak krásné zuby mi vyrobí, když budu hodná (a štědrá). Takzvané otisky. To vám strčí do úst hnusnou gumovou věc, takovou atrapu cizího chrupu a tu držíte skouslou asi deset minut (mně to připadalo jako věčnost).

Jenže těm otiskům předchází taková nepříjemná procedura. Broušení zubů. S injekcí se to dá. Pokud zrovna doktorovi asi dvakrát nesjede ruka a nezajede mi s bruskou do dásně. I to jsem rozdýchala, aniž bych ho fyzicky inzultovala.

Jo, znáte ten vtip? Paní sedí na zubařském křesle. Před výkonem chytí doktora za rozkrok a pošeptá mu: „A teď se budeme snažit vzájemně si neublížit!“

Tak jen podotýkám, že na fórek jsem si v tu chvíli vzpomněla, leč ho nerealizovala.

Když mě propouštěl na svobodu (tj.z křesla a ordinace, upozornil mne, že teď to bude citlivé na studené. Ale zapomněl mi jaksi říct, že citlivost bude to poslední, co mě bude trápit.

Chvála růžové tabletce, která mě následujících osm dní držela nad vodou a pomohla mi překonat fakt hnusný chvíle, kdy jsem se budila ve dvě, či ve čtyři ráno a pusu měla jak v jednom ohni. Podezírala jsem ho, že jeho rentgen je zřejmě z roku aj cvaj a neodhalil minimálně dvacet kazů, které se teď hlásily k životu.

Jsem sice velká holka, ale chvílemi se mi chtělo brečet. Na co jsem se to, já kráva, dala? Vždyť jsem ty zuby neměla tak strašný. Proč jsem se k tomuhle upsala?

Dnes ráno jsem vybrala z bankomatu nějaké dlouhé, zelené bankovky a čekalo mě druhé kolo. Nasazování můstků. To už prý nic není.

Stejně jsem dostala další injekci, protože támhle bylo potřeba to ještě trochu dobrousit.

A poté už jsem slyšela jen povely: „Otevřete pusu!“ Skousněte!“

„Zavřete! Ještě otevřete! Znovu skousněte!“

Chybělo snad jen: „A teď hezky zaštěkejte a podejte pac!“

Mám to za sebou. Hubu opět koženou a než povolí, tak bude odpoledne. Nemůžu jíst a jsem chudá jako každý, kdo jednou překročí práh zubní ordinace. Ale mám nové zuby!

Jestli to za to trápení stálo? To uvidím později.

Zatím si dávám velký pozor, ať se zas nekousnu do dásně, jako minule.