Barák, ruina, byt. Hned bydlet, či postavit?

Baví vás prohlížet si fotky z cizích zemí, nebo barevné katalogy cestovních kanceláří a přitom snít o tom, jak si rácháte nohy v Pacifiku, zatímco v reálném životě jste rádi, že vyjdete do další výplaty?

Tak já to mám takhle s realitami. Jsem úplný realitní labužník. Zvlášť teď, co bydlíme v podnájmu. Ale nebude to věčně, jednou nastane ta krásná chvíle, kdy ukážu prstem na vyhlédnutou nemovitost a řeknu:“ Tak se na to pojedeme podívat, ne?“ Zatím jen klikám, kochám, koukám, kritizuji, vzdychám, závidím. Počítám. Přemýšlím. Jsem panelákové dítě (s vyjímkou prvních tří let, které si ale moc nevybavuji). Nevím, co znamená obléknout si každý víkend montérky, tancovat okolo míchačky, rýpat se v hlíně a koupat ve vlastním bazénu. Zato si dodnes pamatuju, který ze sousedů měl rád bigbít, kdo se nejvíc hádal s manželkou, čí děti nejvíc dupaly nad hlavou. Kdo smrkal a kuřácky chrchlal každé ráno v 7.00 na WC. Jedna sousedka se ráda opalovala nahá na balkoně. V protějších bytech přibylo proto hádek a výčitek typu:“ Co tam zas čumíš?“ Sousedé mužského pohlaví ze stejného vchodu si zase stěžovali na bolest krční páteře. Jiná sousedka zas nechávala přes léto na balkoně uřvanou Andulku (ptáka,ne dítě). Bušili nám na stěnu sousedé z vedlejšího vchodu, když se jim zdálo, že naše děti překračují decibely únosnosti. A pak jsme navštívili známé, kteří mají vlastní barák. Vždy to bylo v době, kdy se dalo sedět v pergole, grilovat, cachtat se v bazénu. Děcka řádila na houpačkách a na pískovišti, aniž by se někdo bál, že šlápnou do psího ho..(výkalu) a vůbec nás k ničemu nepotřebovala. Tenhle obraz se mi nesmazatelně vryl do paměti a vždy se připomene, když klikám na ty různé baráčky. Já dobře vím, že to není JEN to sezení a ta idylka. Že je to hlavně dřina, furt práce, finance se utápějí v novém kotli, střeše, omítce a to je vždy přednější, než výlet na Kokořín, nebo dovolená na Jadranu. Už rozumím povzdechům těch, kteří smutně pronesou, že letos jedou na maltu. Nebo, že všechno spolkne hypotéka. Říká se něco za něco. Někdo bydlí celý život v podnájmech a za nic by se neuvázal ke splátkám až do důchodu. Víte, že dnes už je možné vzít si hypotéku na 40 let? Někteří jsou spokojeni v paneláku s stačí jim, že jejich byt nevypadá jako klasický „umakarťák“ sedmdesátých let. Já například žiji celý život ve městě. Větším, menším, ale vždy jsem měla doslova „u huby“ vše. Obchod, doktory, nádraží.. A teď se může stát, že skončíme na vesnici. Už proto, že tam jsou ty nemovitosti o hodně levnější a tím dostupnější. Tak ať je ta vesnička alespoň krásná-středisková. A teď babo (diskutére) raď. Stavět (svépomocí) na prázdné parcele? Nebo koupit nějakou polorozbořenou ruinu, ovšem s hezkým pozemkem a toto zbourat? Starší domek, jakžtakž obyvatelný a celý život do něj investovat? Zn: nejsme žádní kutilové, ale rychle se učíme. Mám slabost pro roubenky. Představuju si tam sebe, jak sedím na zápraží, coby osmdesátiletá babča, na klíně hladím kočku a okolo mě běhají pravnoučata se psy. Snílkové bývají sami sobě někdy nebezpeční. Ale přesto se nevzdávají:-)