A já jsem ráda, když to klouže!

Aby nedošlo k mýlce. Ti,kteří myslí na nějaké čuňačiny,nechť si otevřou třeba blogy o bávu,ale ZDE půjde o čistokrevný sport!

Nenarodila jsem se žádným vrcholovým sportovcům,ani jsem nepřiplavala v košíku s lyžemi, zabalenými v peřince,odněkud z Krkonoš. Naopak! Teplejší a sušší místo, kde si sníh děti prohlížely jen na obrázcích Josefa Lady, aby člověk pohledal. Dařilo se zde chmelu. Na pupkaté strejce s oroseným půllitrem byste zde narazili spíše, než na ošlehaného sportovce. Proto mé začátky na dvou prknech nebyly jednoduché. Jednou mě táta, určitě nedopatřením, šoupnul do autobusu, mířícího do jakési podnikové chaty na Klínovci, ležící pár metrů od sjezdovky. Mé osmileté nohy nikdy neměly na nohou nic jiného, kromě bot. Ale kurz lyžování pro děti vojáků byl zaplacen, s úmyslem udělat lyžaře z každého, protože když to jinak nepůjde, dostaneme to rozkazem! Polovina z nás znala kotvu jen z vyprávění o lodích. TOHLE mě má vyvézt nahoru? Jak? Kde se k tomu můžu přivázat? Někteří borci se ani nedrželi tyče, živě konverzovali a přitom stíhali držet lyže ve vyježděné stopě. Měla jsem tušení, že to nedám. Nedala. Po deseti metrech se mi rozjely nohy od sebe a vyjela jsem ze stopy. Než jsem stačila uhnout, dostala jsem kotvou do čela, poté s sebou vzala na zem další dva pasažéry (kdyby se nechechtali a radši čuměli na cestu, tak by mě třeba nějak objeli). Ale než skončil povinně-dobrovolný kurz, nejen, že jsem dojela AŹ nahoru, ale sjela jsem bez pádu i dolů. A lyžování mě chytlo. Sledovala jsem předpovědi počasí, přepočítávala své chabé úspory, zda to stačí na pěknou čepici a frajerské brýle a k nelibosti rodičů si zkoušela nové lyže přímo v obýváku. Když jsem poznala budoucího manžela (Liberečáka!), zaradovala jsem se a v mých snech jsme se proháněli ještědskými sjezdovkami a líbali se u stánku s grogem a grilovanou klobásou. Ze sna mě ovšem brzy probudil děs v jeho očích, když jsem vyslovila LYŽE-LYŹOVAT. Obě dcery nechuť k lyžování zdědily po otci. Té starší jsem ještě zkoušela vštípit lásku k lyžím, zaplatila hříšné peníze za lyžařskou školku a zpovzdálí sledovala, jak Verča řve,řve,řve...Zkrátila jsem hodinu lyžování na dvacet minut a v duchu si spočítala,že za těch dvacet zbytečně prořvaných minut jsem mohla mít přinejmenším novou kabelku. Nevzdávám to ovšem. Mám ještě syna. Příští rok už mu nazuji lyže. Já ty nelyžovatý geny umlátím hůlkama!