Jamajská hudba, v ruce ten nejlepší cocktail s jahodama, plný stůl známých a můj drahý. Naproti mě sedí pár, který vysloví jejich společný plán...začít spolu bydlet.
Znám je málo a o to víc je chci poznat. On zarputile říká, že nádobí mýt nebude, ani uklízet ne, ať na to ona rychle zapomene. Do toho zazní má otázka, “Tobě přijde fér, aby ona dělala doma všechno a ty nic?” Pod stolem cítím lehké kopance mého manžela. Co jako chce? Copak se nemůžu normálně zeptat a vyjádřit svůj názor? Mladík přede mnou na mě vrhne zvláštní, nevraživý pohled. Manžel se vkládá do hovoru a zavede ho úplně jinam. V autě žádám o vysvětlení. ”Proč si mě kopl pod stolem do nohy?” “Nemůžeš se takhle provokativně ptát. To je jejich věc. Tady je to jiný, lidi nejsou tak otevření jako u vás. Navíc ženské práce málokterý chlap vůbec dělá.” Tak teď bych fakt ty typy, co takhle uvažují, pěkně zaučila, jak se myje podlaha! Za nějakou dobu, co tu žiju, jsem pochopila, jak je v tomto ohledu Itálie jaksi pozadu. Staleté tradice se tu drží víc než urputně. Doufám, že nynější mladá generace dívek bude jiná a pochopí, že ve vztahu musí být rovnoprávnost. Ne že chlap má doma služku. Jenomže je to těžké, protože jejich mámy jim daly příklad žen, které doma dělají všechno a chlap nehne ani prstem. Děti také nepomáhají a nikdo to po nich ani nechce, protože takhle to prostě chodí... Možná se to začne lámat, ale pár generací to bude ještě trvat. Stala se ze mě mírná feministka, která chrání práva žen a chlapům se snaží nacpat do hlavy, že už nežijeme ve středověku. Je to něco, jako házet hrách na zeď. A tak ať si doma dělá každý co chce. Hlavně ať to vyhovuje těm dvěma. A já budu i nadále prudit, když uslyším o domací nerovnoprávnosti. A basta!
