Chybí rodný jazyk, když žijete v zahraničí?

Žít daleko od místa, ve kterém jsme se narodili, není lehké. Vědí to ti, co se stěhují v rámci naší malé země např. za prací nebo partnerem, a vědí o tom své i ti, kteří opustili ze stejných důvodů naší krásnou republiku a žijí daleko v zahraničí. Jak se s tím, co nám na domově chybí vyrovnat?

Já osobně nejvíce postrádám český jazyk. Prostě není nic lepšího než si normálně „pokecat“ v mateřštině se všemi slovními hříčkami a slangy. Na mateřštině je něco velice intimního. Když mluvím celý den italsky a anglicky a mám možnost se sejít s českou nebo slovenskou kamarádkou tady, okamžitě se cítím jako doma. Můj mozek přepne na relaxační režim. Člověk si to asi ani neuvědomuje, pokud to nezažije na vlastní kůži, ale je těžké cítit se jako doma v jiné zemi. Já si tu stále připadám jako host a myslím, že asi vždycky budu. To samo o sobě není příjemné zjištění, protože cítit se někde doma je pro člověka primární potřebou. Co tedy tvoří domov? Rodiče, prarodiče, bratři, sestry, manželé a manželky, děti, přátelé a kamarádi. Známá místa. Místa, která jste navštěvovali již od útlého věku. Písničky...české písničky, české pohádky a filmy. Svíčková a knedlíky, pivo i griotka...Češství, náš způsob myšlení, naše mentalita, náš pohled na život vůbec, náš smysl pro humor, ale především ten jazyk, který tohle všechno obsahuje. Například teď, když píšu mi do ucha zní hlas jedné z moderátorek televizní stanice ČT24 a cítím se jako doma. Já vím, že spousta lidí na naší televizi nadává, ale pro mě je to z jedno z nejdůležitějších spojení s češtinou a s tím, co se u nás děje. Občas mi rodina pošle některý z mých oblíbených časopisů a pro mě je to událost. Co dříve bylo samozřejmostí, se teď stává vzácností... Jídlo může i nemusí chybět. Záleží na tom, kam se člověk přestěhuje. Mě dal osud dohromady s mým mužem Italem, aniž bych to někdy v životě plánovala a mám to štěstí jíst snad nejlépe, jak se ve světě dá, protože nikde jinde není taková kvalita, variace a chuť potravin jako tady. Mě osobně česká kuchyně nechybí, ale ne proto, že by mi nechutnala, ale proto, že se mi sem chuťově nehodí. Podvědomě si spojuji jídlo s místem a tudíž si dám českou kuchyni ráda, když jsem v Praze. Co mi ještě pomáhá, když se mi stýská? Psaní blogu, čtení článků dalších blogerů. Vždyť já s vámi vstávám i usínám. I vy jste pro mě spojením s tím naším „českým rybníkem“. Prosím vás, nedívejte se na nás žijící v zahraničí skrz prsty. My naší zemí nepohrdáme, ba naopak snažíme se jí propagovat a vyvracet předsudky. Jen bylo prostě tohle těžké rozhodnutí odejít v našem osudu...a kdo ví, šťastné návraty se přeci můžou konat....