Můžeme si tu s kamarádem vrznout? – Paní vedoucí prosím?.
Uvedenou osobní zkušeností jsem se rozhodl obohatit kapitolu naprosto nevinně vzniklých trapasů, jako už uvedla blogerka idnes Ivana Vejvodová.
Kamarád Tonda je dlouhé roky všestranný výborný harmonikář a studnice písniček.
Znám ho dlouho, ale začal jsem ho pravidelně vyhledávat až po převzetí „výpovědi“ z manželství, vědom si pravdy že dobrá nálada je lepší než deset doktorů a Cikrtovy poplatky, nevěda že se ale lékům stejně nevyhnu a rovnou dostanu takové které zabíjely už v Americe.
Za takové situace člověk zpravidla vyhledává aktivity které dají chvíli zapomenout přímo na starosti o kterých i dnes jen tvrdím, že byly zbytečně vyvolány převážně hloupými úředníky.
Tenkrát v obrovském zatížení a urputnou snahou se dobrat pravdy, mi nikdo nemínil věnovat pozornost opakovaně a u dnešních urgencí se všichni zas cudně vymlouvají jeden na druhého.
Jestli tenkrát nevěděli nebo nechtěli vědět co je v souladu se zákonem, musí rozhodnout nová politická garnitura a osobně si přeji, aby se ve vlastním zájmu nedopouštěla stejně fatálních chyb, za které nežádám nic víc než okamžitý odchod z funkcí bez ohledu na to, zda ty osoby chybovaly jako osoby - rychlokvašky, nebo jako osoby - KSINDL (viz. na blogu).
Stýkat se s lidmi kteří nám všem mohou být jen přínosem považuji za důležité a trvám na tom aby se tak dělo na pracovištích, v úřadě, po práci třeba i v hostinci, jinak odcházím.
Tak jako kamarád Tonda, i já jsem se stal záhy příslibem dobré nálady s písničkou, protože jinak bych do hospody alespoň bez jemu podobných kamarádů ani nyní nešel.
„Tak to vytáhněte“. „Hele dojdi pro to“ a tak podobně se zas ozývalo ze všech stran i před novou vedoucí v šenku, aniž by za nás někdo u ní alespoň napoprvé požádal o svolení zahrát.
Bylo nutno přinést nástroj z auta a tak na mne zbylo požádat si o souhlas i u nové vedoucí:
„Paní vedoucí, můžeme si spolu tady s Tondou vrznout?“
ptal jsem se s vědomím, že nejspíš už asi ví o co jde.
Vytřeštila ale na mě oči - namísto odpovědi a jak mi to bylo hned jasné, pokračoval jsem:
„Jenom my dva pani vedoucí - pro pobavení ostatních tady - jako obvykle támhle v koutku“.
Sledoval jsem jak se úlekem a v údivu otevřenými ústy nadýmá k výbuchu.
Určitě bych ji v tom smyslu ještě s úsměvem dál potrápil a nechal ji v nevědomosti, mít ovšem úplnou jistotu že i pak to dobře skončí.
Počínajícímu brunátnění ve tváři už záhy po dalších otázkách jsem raději předešel a žertem jsem na ni tedy zahartusil, aby se rychle vrátila do reality a já ji pak nemusel třeba i křísit:
„Zatraceně hospodská – dovolíte nám tady si vrznout s harmonikou anebo ne“.
Bylo vidět že se jí stejně pomalu vrací síly i úsměv do tváře a tak po chvíli stále neschopná řeči jen nasucho polkla a souhlasně kývla.
S prvními tóny písniček se zvedla nálada hostům i konzumace do té míry, že i obsluha musela ve všech ohledech zrychlit tempo, vrátit se k úsměvu a tak také zapomenout na ní napáchané příkoří.
Při včas ukončené produkci – po obvyklých nanejvýš dvou malých pivech a případně i kávy - jsme se už loučili s opět usměvavou obsluhou a jistotou, že příště si budeme moci znovu vrznout s kamarádem v koutku, před hosty s radostí z písniček i k radosti paní vedoucí z tržby.
