Vítězství ducha nad hmotou

Jak se vám líbí tvrzení, že LSD je nástroj, který může pro psychologii znamenat to samé jako mikroskop pro biologii nebo teleskop pro astronomii? Jeho autorem je Stanislav Grof, M.D. Ph.D. (doktor medicíny a filozofie) a shrnuje v něm poznatky svého celoživotního výzkumu. Během něho došel k závěru, že ona syntetická droga sama o sobě psychotické stavy nenavozuje, jak se mnoho jeho kolegů psychiatrů domnívalo a stále ještě domnívá, ale že funguje jako katalyzátor. Zážitky a vize spojené s mimořádnými stavy vědomí neprodukuje, nýbrž otevírá brány do hlubokého podvědomí.

Kapitola 1: Osvobození ducha od hmoty.

Co to je realita? Člověk má tendenci omezovat pojem reality pouze na ty věci, které je schopen detekovat svými pěti smysly. Nejpreciznější biologické čidlo, kterým lidské tělo disponuje je asi zrak. Lidé tedy v podstatě redukují realitu na obraz zprostředkovaný elektromagnetickým signálem dopadajícím skrz čočku na sítnici oka, který odtud putuje do příslušných oblastí mozku, kde je dále zpracováván. Asi se však shodneme na tom, že s omezením na věci spatřené je vystižena realita jen nedostatečně. Už proto, že zrakem dokážeme zpracovat jen omezený rozsah elektromagnetického záření a to ještě v mizerném rozlišení řádu setin milimetru.

Lidstvo sice vyvinulo mnoho přístrojů a zařízení, která dovolují pozorovat realitu s mnohem větším rozlišením a rozličnými jinými druhy záření, ale ani to však nestačí. Ve vesmíru byla nedávno objevena jakási temná hmota, která vůbec žádné záření neprodukuje. Této temné hmoty resp. temné energie je ve vesmíru naprostá většina. Odhaduje se, že podíl zářivé hmoty budou tak 4%. Existují tedy ještě hlubší detaily skutečnosti, ještě vzdálenější světy, které nejsme schopni pozorovat ani těmi nejdokonalejšími optickými a elektronickými přístroji. Nezbývá nám, než je matematicky modelovat a dopídit se tak jejich podstaty oklikou.

Všechny ty pomůcky, dalekohledy a mikroskopy, fungují na principu převodníku z jiných, rozličných, druhů na záření, které je vnímatelné lidským okem. Stejně tak matematické modely můžeme považovat za text, černé na bílém, který se nakonec rovněž stane signálem a skončí na sítnici oka.

Podvědomě však cítíme, že ani tak nejsme schopni odhalit všechny aspekty reality. Snad proto má člověk snahu dokreslovat realitu vlastní představivostí. Tím se dostává ke slovu realita virtuální. Kde však leží hranice mezi popisem skutečnosti a fantazií? Obecně platí, že čím sofistikovanějším zařízením detekujeme, čím složitějším matematický algoritmem modelujeme, tím vzdálenější realitě se nám pak výsledky zdají být. Je to ale skutečně tak? Stanislav Grof se nám svým výrokem z perexu a vůbec všemi svými filozofickými knihami snaží říct, že žádná taková očekávaná pevná hranice ve skutečnosti neexistuje. Přesněji řečeno, že neexistuje vůbec žádná taková hranice. Naše realita splývá s tou virtuální, respektive je její podmnožinou. Když připouští, že LSD dané vize nevytváří, ale zprostředkovává, degraduje mozek na další z řady pomůcek pro vnímání. Mozek se tak stává šestým smyslem. Zároveň tím posouvá otázku lokalizace vědomí, nebo alespoň určité části lidské psychiky, mimo rozsah fyziologie.

Je to vůbec poprvé, kdy jsem se setkal s tím, že by vědec, renomovaný psychiatr, na základě seriózního výzkumu něco takového připustil. Zásadní průlom. Další krůček směrem k mystice na vědecké bázi.

Kapitola 2: Grofův holotropní svět

Asi bych měl ozřejmit, o čem jde řeč. Jaké, že to vize LSD zprostředkovává, jaké brány otevírá? Osobní zkušenost s LSD nemám. Drog se bojím jako čert kříže. (Bojte se také, opravdu je to cesta do pekel.) Naštěstí máme pana doktora Grofa, který položil oběť na oltář vědy a vyzkoušel účinky té látky na vlastní kůži. A na kůži stovek dalších - dobrovolníků. Droga z rukou lékaře není drogou. Když je v sázce poznání, je nutno přimhouřit legislativní očičko, že? Nutno panu doktoru Grofovi přičíst k dobru, že časem se dokázal bez LSD obejít. Vyvinul totiž metodu, fyzické cvičení a nazval jí holotropní dýchání. Je to v podstatě meditační technika, která má stejnou schopnost navodit kýžený psychedelický stav jako ona syntetická látka. Své poznatky pak shrnul v knize Holotropní vědomí. Mimo jiné zde líčí zážitky objektů svých experimentů. Paleta je opravdu hodně pestrá, proto vyjmenuji jen ty nejpůsobivější. Zážitky velryby během porodu. Znovu prožití vlastního narození pana Grofa s místy až nechutnými detaily porodu. Pocity kvetoucího stromu, obětí rituálu severoamerických indiánů, nebo dokonce pocity zažívané samotnou matičkou Zemí, co by živoucí planety Gaia. Vřele doporučuji k četbě, je to kvalitně literárně zpracované. Fascinující, někdy až absurdní vyprávění. Až jsem několikrát zapochyboval, jestli si pan doktor Grof tak trochu nevymýšlí. Zkusíme-li však uvěřit v autentičnost těchto svědectví, musíme se ptát, odkud se takové zážitky berou. Pracovně je můžeme nazvat vzpomínkami, ale není to přesné označení, protože, připomínám, nejsou vázané na paměťové oblasti mozku. Odkud se tedy berou? Z jakých hlubin je LSD nebo holotropní dýchání vytahuje?

Kapitola 3. Totální anšlus matérie spiritem

Již celé desetiletí mi leží v hlavě jeden Jungův slavný výrok. Odmítl v něm považovat všechny projevy kolektivního nevědomí za výhradně fyziologické. Ona část lidské psychiky, z jejichž hlubin vytahují vzpomínky Grofovy experimenty, může být totiž totožná právě s jungovským kolektivním nevědomím. Jinými slovy: imaginární množina charakterových vlastností sdílených všemi lidmi, obecně nazývaná kolektivní nevědomí, nemusí mít svou fyzikální podstatu pouze v rámci elektrochemických vzruchů neuronů. Grof zachází ve svých úvahách ještě dál. Kolektivní nevědomí definuje jako podmnožinu, součást všudypřítomné a všezahrnující entity. Tato entita mimo jiné disponuje definovatelnou inteligencí, v pravděpodobnostních vlnách generuje elektron a vůbec všechny částice hmoty a energie, na krátkých vzdálenostech fluktuuje a jedno z jejích Calabiho-Yauových variet představuje náš 3D+ (časoprostorový) prostor.

Kdyby měl duši nejen člověk, zvířata a rostliny, ale i samotný vesmír a veškeré představitelné universum a kdyby naše duše byly podmnožinou této globální duše, pak by bylo možně, aby člověk ve změněném stavu vnímání sdílel vzpomínky ostatních lidí, zvířat, rostlin nebo dokonce neživé hmoty. Pak by si pan doktor Grof v knize Holotropní vědomí nemusel vymýšlet zhola nic.

To by ovšem znamenalo, že my lidé jsme jen takovými pupínky na kůži boží. Jak z hlediska fyziologie, tak i psychologie.

Více viz:

http://www.youtube.com/watch?v=g25Xd2TKu34