Mlhy na Radhošti

Štěstí je vždycky jen na dosah. Stačí se jen zhluboka nadechnout, natáhnout ruku, aby nám nakonec proklouzlo mezi prsty. Sny, který jsme žili, chiméry, za kterými se hnali, mají jednu nepříjemnou vlastnost; totiž dokáží se v mžiku vypařit. Zmizet během vteřiny v propadlišti dějin. A to zpravidla ve chvíli, kdy nám k dosažení vytouženého cíle chyběl jen jeden jediný poslední krůček. Bývá pak těžké smířit se s prohrou. Zvláště cítime-li se být hlavními viníky té prohry.

Vytrženi z reality hledíme sami sebe jakoby zvnějšku. S odstupem pozorujeme toho ubohého poraženého tvora a s nemalou dávkou lítosti sledujeme, jak si v kutě líže rány. A bylo by nám to celé vlastně k smíchu, celá ta zoufalá situace, kdyby se nás to tak bytostně netýkalo. Kdyby nás bolest nezasáhla přímo do srdce; nepronikla do nejhlubších hladin naší duše. Teprve tehdy si uvědomíme, že každým příštím tahem, nemusíme jen získat, že můžeme i vše prohrát.

Pochybnosti jsou nakažlivý. Začnou nás nahlodávat, i když se navenek zdá být všechno v pořádku. I když je třeba červen, pátek odpoledne a zítra začíná dovolená. Ani tehdy se pochybností nezbavíte. Na moře nejsou peníze, tak se jede do Beskyd. I když jsou hory v létě jistě taky krásný, mrzí nás, že na nich neni sníh. Nelze zažít ten pocit, který zažívá lyžař na vrcholu sjezdovky. Když se rozhlédne po krajině, labužnicky nasaje do plic doušek čerstvého horského vzduchu, odrazí se a jede. Vysokou, ale kontolovanou rychlosti se říti dolu, sníh odlétává od lyží v pravidelných intervalech. Adrenalinek vyplavenej, mozek kyslíkem vyčistěnej. Nádherný pocit, jenže tohle v letě na horách nezažijete.

Aspoň do nedávna to nešlo. Pak ale nějakej chytrák vymyslel koloběžky. Tedy půjčovnu koloběžek - přímo na Pustevnách. Zajásáte. Přece jen dopřejete svým blízkým nádherný zážitek ze sjezdu i v létě. Konec konců v zimě se sem stejně nepodíváme. Bez auta je taková výprava logisticky neuskutečnitelná. S lyžařskou plnou polní, s kuframa nacpanýma k prasknutí teplým oblečením prostě nemůžete cestovat vlakem.

Manželka však vaše nadšení ze sjezdu koloběžkama ani zdaleka nesdílí. To jako na těch koloběžkách pojedeme po silnici? Co když se někomu něco stane? Ale kuš, co by se komu mělo stát, namítnete. Kluci jsou na koloběžkách odkojený a my to snad taky dáme, utěšujete tu dobrou starostlivou matku, ale semínko pochybností již bylo zaseto. Jak dny běží a dovolená se blíží - klíčí. Zapouští kořeny hlouběji a hlouběji. Musíte si připustit, že na tom varování něco bude. Čím víc o tom přemýšlíte, tím víc vás ta představa nebezpečí děsí. O sebe se nebojíte, jen o děti máte strach. Povinností rodiče je přece své ratolesti před nebezpečím chránit, nikoliv je hnát do záhuby. Časem vás ta obava natolik nahlodá, že se vám o tom začne i zdát. Děsivé noční můry - krátké videoklipy se šťastnejma vysmátejma dětma, které ta jízda v šílený rychlosti opravdu baví. Najednou se vám zobrazí zatáčka, chlápek túruje dodávku co to dá, aby ten kopec vůbec vyjel. Nestačí zabrzdit, nestačí strhnout volant, nestačí vůbec zareagovat. Reflexivně odvrátíte hlavu, aby jste tu hrůznou srážku nemusel vidět a v tom …. v tom se probudite.

Zpocení těžce oddechujete. Vděčni za to, že se ta nehoda oddehrála jen ve snu , že to zatím bylo jen nanečisto. Zároveň ale nemůžete odolat pocitu, zdalipak vás v tom snu neráčil varovat samotný Bůh.

Je to tady. Jedeme s manželkou a dětma autobusem na Pustevny. Je to fakt krpál,autobus šplhá do kopce s vypětím všech sil, motor chrčí jako stará herka. Kdyby bývalo jelo o dva cestujíci víc, už bychom to bývali byli nevyjeli. Hledíme tváří v tvář korunám dvaceti metrovejch smrků. Úžíváme si opravdu nádherný výhled z okna. Mystický, ale zároveň děsivý zážitek. Vrací se zlá předtucha. Tohle nemůžeme sjet na koloběžkách, měj rozum, připomíná mi povědomí. To by jsme to taky nemuseli přežít. Jenomže jsme to už klukům slíbili, jsou natěšený. Už aby to bylo za náma. První, co mě nadchne, když už jsme definitivně nahoře, je lahodný horský vzdoušek. Každý nádech léčí, což jako Pražák musím ocenit.

Na Libušín je opravdu smutnej pohled. Ohořelé trámy v kontrastu s nádhernou sousední stavbou, Maměnkou, dokážou nejednomu citlivějšímu turistovi vehnat slzy do očí. Fotím si to, padá mlha. Mé srdce fotografa zaplesá. Mlha dodává snímkům punc tajemnosti. V tuhle chvíli ji ještě miluji. Za hodinu mi však už bude protivná. Nám všem, co jsme byli ten den na Pustevnách zaleze pod kůži a bude nám pořádná kosa.

Těšili jsme se, že si na hřebenu Radhoště užijeme krásný výhled. Není však vidět na deset metrů. Je ironií osudu, že první turistická atrakce, kterou máme potkat je vyhlídková věž Cyrilka. Výstup k ní je celkem náročný, šplháme po balvanech, trochu nás to zahřeje. Možná, že k Cyrilce vede nějaká pohodlnější cesta. V mlze ji však nevidíme. Už je hustá tak, že by se dala krájet. Začínáme se dokonce obávat, že jsme tu věž minuli. Za chvilku se však Cyrilka přece jenom vynoří z mlhy. Tedy její obrysy.

Abych to odlehčil a vylepšil rodině náladu, hraju, že se kochám výhledem. Ironicky přechvaluji. Manželka se chytne, taktéž si z toho dělá prču. Děti, aby se nepřidali. Za chvíli už zase vesele kráčíme po cestě. Z mlhy nezřídka vystoupí tajemné obrysy postav. S přízraku se stanou turisté, lidé z masa a kostí, projdou kolem nás, aby je po několika metrech za náma mlha zase spolkla.

Navzdory počasí je tu celkem rušno. Lidé asi nesledují předpovědi počasí, stejně jako já, říkám si, když v tom se zmlhy vynoří socha Radegasta. Monumentální. Děsivý. Mystický. Kdyby byl býval zasazen do běžných kulis, tedy nikoliv v mlze, jistě by mi tak děsivý a monumentální nepřipadal. Toužím si tu scenérii vyfotit, kdosi však o podstavec sochy opřel kolo, což mi ruší kompozici, čili spoušť nakonec nestisknu Přicházíme blíž a zjišťujeme, že u Radegastových nohou je vyskládáno několik obrázků. Však už k nám také přispěchal jejich majitel. Tlustej, úlisnej dědek, kterej je zjevně prodává. Dost asertivně nám je začíná nabízet. Kupte si, mladá paní, obrázek, stojí jen deset korun. Radegast v bouři, Radegast ve sněhu, Radegast v ohni. Radegast na poušti. Dokonce i Radegast u moře. Je tak asertivní, že je mi z něho špatně. Šmejdi, tedy prodejci z předváděcích akcí, by z něho měli radost. Je neodbytnej. Dovedu si představit, že kdekdo si od něj obrázek koupí, jen aby už měl od něj pokoj. Já jsem však pevně rozhodnut nepodlehnout, to protože mi zkazil tu kompozici, vládce pohanského panteonu vystupujícího z mlhy.

Co dál? Dál už je to vyprávění dost jednotvárný. Mlha. Mlha a mlha. Nebojte, nezabloudili jsme. GPS signál funguje spolehlivě i v mlze. Dokráčeli jsme neomylně až k Cyrilovi a Metodějovi. Jejich sousoší se opět mysticky a nečekaně vynoří z mlhy. Dřevěný kostelík s doškovou střechou je poetickej. Bohužel nám bylo dáno ocenit jen interiér.Má zvláštní kouzlo, voní dřevem, což na člověka působí jinak než kamenné sakrální stavby. Vítá nás tak nějak přívětivěji. Něžněji otevírá svou náruč. Přitom se nedá říct, že by nebyl dost honosnej. Zaujmou zejména vitráže v oknech, fascinující, dech beroucí krása. Tichá modlitba před oltářem a pak jsem dostal nápad. Snad sv. Ludmila mi vnukla tu spásnou myšlenku. Původního plánu se držet nebudeme. Půjdeme odsud rovnou do údolí. Na Pustevny se vracet nebudeme. Rodina ještě trochu remcá, tati slíbil si nám ty koloběžky, ale utluču je argumentem, že za dvacet minut a po dvou kilometrech budeme venku z mlhy. Tenhle odhad zas tak přesný nebyl, trvalo to déle, ale nešlo mi, než s úlevou nezvolat:

Blahoslaveny budiž mlhy vezdejší. Masakr se konat nebude. Koloběžky si pro dnešek půjčovat nebudeme. Zlá předtucha zůstane nenaplněna.