Máme se bát barvy khaki?

Mnohé mladé ročníky se teď děsí toho, že se v médiích čím dál tím více hovoří o případné povinné vojenské službě. Mají pocit nejistoty, strachu z toho, co bude a jak to všechno vlastně dopadne.

Povinná vojenská základní služba skončila už před více jak deseti lety, a Česká republika přešla na systém profesionální armády. Mnohým se ulevilo. Vojna není kojná a stěží už se nacházel někdo, kdo by dobrovolně sloužil po dobu jednoho roku své vlasti ve zbrani.

Za Marie Terezie se sloužilo sedm let, za socialismu dva roky. Nyní vláda přemýšlí o tom, že by prezenční služba trvala jen pár měsíců. K čemu ovšem? Nechlubili jsme se kvalitní a profesionální armádou, co všechno zvládne za brance? Nebo jinak. Nejsme přeci od toho v NATO, aby nám v případě ohrožení státu pomohlo?

Zatím to vypadá tak, že naše armáda rajzuje po světě, kde „bojuje“ proti terorismu i živelným pohromám. Nikdo nebere v úvahu možnost napadení státu.  A upřímně ani nemusí. Naše armáda je tak malá, že by stěží ubránila sotva Prahu.

V tomto ohledu musím souhlasit s návrhem prezidenta republiky pana Zemana, že by nám pomohl jen systém vybudování domobrany, jako mají kupříkladu ve Švýcarsku.  Pro nezaujaté, domobrana je v principu takové záložní vojsko, jakým již řadu let disponujeme. Muži všech možných věkových kategorií se jednou za rok scházejí na společném cvičení a jinak jsou to normální taťkové od rodin, co by ovšem v případě napadení státu museli okamžitě narukovat.

Tento systém si podle mě u nás uplatnění najde. Leč zavedení vojenské služby od 18. let byť jen na šest měsíců mi přijde ryze neúčelný a zbytečný. Už jen fakt, že by 90% branců odmítalo službu ve zbrani nebo dokonce ani neprošlo zdravotními prohlídkami.

Nikdo neví, co jak bude. Je to ve hvězdách. A my můžeme jenom doufat, že na nás stále dohlíží Blaničtí rytíři.