Jsme svědky fatálního selhávání politiků jak po stránce morální, tak odborné. Díky tomu roste nechuť lidí jakkoliv se finančně podílet na jejich platech. Roste volání po snižování jejich platů, omezování státních příspěvků stranám a po dalším snižování jejich příjmu. To je ale cesta k prohloubení problému.
Je tohle ale cesta? Kdo bude mít zájem za velmi malý plat vstoupit do tohoto zničujícího kolotoče? Ten, kdo se jinak nedokáže uplatnit, nebo ten, kdo bude považovat oficiální příjmy jen jako příjemné vylepšení k bočním příjmům? Kolik erudovaných, schopných a poctivých lidí bude mít zájem za těchto podmínek do politiky vstupovat?
Systém financování politiky do značné míry determinuje politickou soutěž a chování politiků. Proto je zcela zásadní změnit systém financování politiky, a to jak politiků, tak stran a jejich kampaní.
Prvním krokem by mělo být naprosto transparentní vedení účetnictví politických stran. Jakýkoliv příjem i výdaj by se měl okamžitě objevit ve veřejně dostupném přehledu. Soukromým subjektům by měla být výrazně omezena možnost propagace jakékoliv politické strany ze svých vlastních prostředků.
Druhým krokem by mělo být dramatické omezení sponzorování stran. Měl by být naprostý zákaz sponzorování ze strany firem a omezení sponzorování jednotlivci do výše např. 50 tis. korun ročně. Jednoduše proto, aby se strana nedala tak snadno koupit a tím prosazovat zájmy ne lidí-voličů, ale sponzorů. O klíčové důležitosti sponzorů svědčí volební neúspěch např. Strany zelených, která se principielně brání sponzorům, jimž by později mohla být zavázána, a KDU-ČSL, která odchodem Kalouskova křídla nepochybně ztratila zdroj sponzorských peněz.
Třetím krokem by mělo být zvýšení příspěvku politickým stranám ze státního rozpočtu úměrně volebnímu výsledku, a to bez diskriminujícího 3% limitu. Na první pohled to vypadá jako vyhozené peníze, ale je to nejspravedlivější systém financování, který vytváří finanční zdroje stran úměrně počtu jejich příznivců a ne úměrně investici velkých sponzorů, za jejichž zájmy pak strany bojují. Tato investice ze státního rozpočtu se zemi mnohonásobně vrátí. Lidé často argumentují tím, že politici jsou placeni voliči, tudíž by měli konat v jejich prospěch, ale díky deformaci financování politiky jsou politici z větší části placeni sponzory, a proto logicky konají v jejich prospěch.
Čtvrtým krokem by mělo být výrazné omezení volebních kampaní - máme veřejnoprávní média, ta jsou pro komunikaci s voliči přímo předurčena. Mohou poskytnout adekvátní čas všem politickým stranám. Jak televize, tak rozhlas. Není od věci ani vydání jednorázové předvolební tiskoviny s prezentací všech stran a plošnou distribucí. Rovněž je možné vymezit část veřejného venkovního prostoru na politickou reklamu s přesně rozděleným místem pro prezentaci stran. O využití vlastních internetových stránek pro prezentaci programu a osobností ani nemluvě.
Pátým krokem by mělo být zrušení omezení s nakládání s prostředky strany, tj. určení, kolik může dát poslanec na ubytování, kancelář, expertné, asistenty, cestovní náhrady, kolik kdo má brát peněz apod. Strana by měla dostat jeden balík peněz a o jeho rozdělení rozhodovat sama. Tím by se stranám uvolnily ruce pro nakládání s prostředky dle vlastní strategie a omezily takové nedůstojné čachry jako "dobrovolné" odevzdávání části platu na volební kampaně.
Šestým krokem by měl být přísný etický, právně vymahatelný kodex politika, a to až na obecní úroveň. I lež by měla být důvodem pro okamžité ukončení politické kariéry. Není možné, aby se politici, s obrovskou zodpovědností za osud země, vyhýbali osobní odpovědnosti dětinskými výmluvami typu, já jsem fabuloval, úmyslně lhal, mystifikoval, vymýšlel si, dělal jsem ze sebe důležitého apod. Strategie důsledného vymýcení "malých" prohřešků povede k tomu, že se postupně zlikvidují i prohřešky velké.
