Čest a úctu Milanu Kunderovi!

Před několika dny jsem se na těchto stránkách zamýšlel nad tím, co v nás zanechal sedmnáctý listopad a jak jsme si poradili či neporadili se znovunabytou svobodou. Nyní bych se rád zabýval jednou naší nepříliš dobrou národní vlastností, na kterou, zdá se, dvacetiletí svobody žádný vliv nemělo.

Ne, nebudu mluvit o závisti – byť se jí tato vlastnost poněkud podobá. Závist totiž, navzdory opakovanému ujišťování některých našich spoluobčanů, k povaze Čechů a Moravanů nepatří. Či přesněji řečeno, závist v nás není zakořeněna o nic více než u jiných národů. Stačí si jenom připomenout vynikající film Olivera Stonea Wall Street s neméně vynikajícím Michaelem Douglasem v roli cynického a závistivého finančníka. 

Tou vlastností, o které bych rád hovořil, je jakási naše neúcta k velikánům a vynikajícím příslušníkům našeho národa. To je jinde na světě věcí opravdu málo vídanou. Tento národ, jak nedávno říkal písničkář Vladimír Merta, nesmírně rychle staví pomníky a ještě rychleji je bourá. A nejen to. Například prakticky každá generace narozená ve dvacátém století se učila ve škole o prezidentu Masarykovi něco úplně jiného. 

Ale tato neúcta má ještě jinou podobu. Naše země byla vždy doslova líhní talentovaných spisovatelů. Vzpomeňme například na Ladislava Fukse, Jana Zábranu, Vladislava Vančuru, Jana Trefulku či Ludvíka Součka – a desítky dalších, jejichž seznam by byl delší než tento článek. Do povědomí celého světa však vstoupili „jen“ čtyři. Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. Uznejme, že čtyři literáti celosvětového významu jsou na tak malý národ obdivuhodný výkon, na který bychom měli být patřičně hrdí. 

Ale nejsme. Jakkoliv je v jistých kruzích „in“ pohrdat Haškem či Hrabalem, nejvíc bylo v této souvislosti slyšet o Milanu Kunderovi. Jeho kritiky nezajímalo, že román Žert přišel ve své době jako zjevení a mezi intelektuály zapůsobil jako pomyslná tečka za desetiletím dnes tak nepochopitelného budovatelského nadšení a nekritické víry ve světlé zítřky, kterým podlehla značná část tehdejší elity. 

Stejně tak je nezajímá, že Žert nezestárnul a i dnes skvěle funguje jako odpověď zvědavému mladému člověku, který se ptá: „Co to byla padesátá léta?“ Tady mi přitom nezbývá než být trochu osobní. Byl to totiž právě Kunderův Žert a Jasného film Všichni dobří rodáci, díky nimž jsem si vytvořil názor na onu dnes tak bizardní dobu pouhých patnáct let před mým narozením. To, že Milan Kundera odešel, respektive byl režimem odejit do Francie, kde udělal velkolepou akademickou a literární kariéru, berou tito kritici spíše jako přítěž. Vždyť to není vlastně už ani český spisovatel… Když se ovšem objeví kontroverzní téma z Kunderova mládí, jde celonárodní záležitost okupující první stránky novin. 

Milan Kundera je od nás, z Brna. Tady se narodil a prožíval své první lásky, studia i literární pokusy, které se záhy změnily ve skutečné romány. Já jako primátor města Brna i jako člověk chci s tím, co jsem nyní popsal, svést boj. Napadlo mě (a spolu se mnou i kolegy radní) tento „boj“ spojit právě s tím, že Brno dosud svému nejslavnějšímu žijícímu rodákovi mnohé dluží. A proto rada města navrhla zastupitelům, aby bylo panu profesoru Milanu Kunderovi uděleno čestné občanství města Brna. Berte to prosím jako náš nanejvýš skromný příspěvek k tomu, abychom si my Češi a Moravané konečně začali vážit svých velikánů.  

Váš Roman Onderka