Digitální nedaň

Začíná to vypadat, že ačkoliv první koncepce rozpočtu 2022 počítají s příjmem z tkz. digitální daně, příslušný zákon ministerstvo financí ani hnutí ANO nijak neprosazují. V tuto chvíli se zdá, že to bude řešit až příští sněmovna.

Zdanění Googlu, Facebooku a dalších nadnárodních internetových gigantů pěti procenty z objemu reklam získaných v České republice není nic drastického. V porovnání s obrovskými zisky těchto firem (samozřejmě s onou částí pocházející z plateb z ČR) je to skutečně jen takové lehké plesknutí. Přesto se ukázalo, že odpor uvnitř sněmovny proti digitální dani byl sice takový tichý, bez velkých ideologických proklamací a výkřiků o svatém trhu, zato vytrvalý a urputný. Od pravice se to dalo čekat, že se přidaly i formace tvářící se levicově, to je docela překvapení.

Přitom obvyklá argumentace proti spuštění daně od příštího roku je rozporuplná. Na jedné straně katastrofisté tvrdí, že když si zavedeme svoji vlastní daň, povede to k uvalení amerických sankčních cel na české výrobky. A ti stejné lidé zároveň dodávají, že daň nebude mít žádný efekt a nic se nevybere, protože se ji budou internetové firmy umět obcházet. Zábavná je nelogičnost ve vztahu „nic se nevybere“ – „budou uvaleny sankce“.  Ještě lepší ale je, když si ještě připomeneme argumentaci z druhé strany. Podle ní totiž nemá přijetí vlastní digitální daně smysl, protože v mezidobí došlo k průlomu v rámci G20 a OECD a rodí se široká mezinárodní dohoda o zdanění nadnárodních gigantů.

Strašení americkými cly prostě pochází z doby, kdy Spojené státy naopak blokovaly dohody o mezinárodní daňové spolupráci. Nyní ale USA nastavily s administrativou nového prezidenta jiný kurz. A dost pravděpodobně by bylo celému světu jedno, že Česká republika předběhla OECD – zvláště, pokud bychom dostatečně zdůrazňovali, že jsme připraveni přejít na mezinárodní standard hned, jak bude dohodnut.

Když teď digitální daň pomalu padá pod stůl, skutečně to nemá nic společného s tím, že bychom narazili na nějaký mezinárodní odpor proti plánu na její zavedení. Kdo brzdí projednání digitální daně s touto argumentací, klame veřejnost, strašně si vymýšlí a zřejmě jenom maskuje, že opakuje fráze vymyšlené lobbisty a marketingovými experty oněch zatím nezdaněných společností.

Digitální daň v podobě, se kterou přišla vláda a která má podporu sociální demokracie (ostatně jsme tuto daň měli v posledním volebním programu), by státu vynesla asi tři miliardy korun. Není to samozřejmě suma zásadní, ale pro rozpočet by byla nemalým přínosem. Zároveň vzhledem k tomu, jaké částky z našeho prostředí přesouvají do daňových rájů (ve kterých giganti daní – nedaní), by to Google, Facebook a další firmy skutečně na kolena nesrazilo.

Pomalé a soustavné nahlodávání snahy o zavedení digitální daně a obstrukce části české politické scény (bez ohledu na mnohdy značnou politickou odlišnost destruujících) nicméně ukazují, čemu budou ve větším a v globálním měřítku čelit snahy o celosvětové řešení zdanění gigantů. Je zjevné, že i když existuje základní shoda o postupu, najít v rámci nejvýznamnějších zemí prosaditelné řešení bude obtížné a dlouhé.

O to hůře, že jsme ztratili odvahu k vlastním činům. Kdo ví, za jak dlouho se vlastně podaří zkoncipovat přijatelnou světovou verzi.

Za sociální demokracii nicméně mohu slíbit, že v příštím volebním období budeme digitální daň znovu prosazovat klidně i s předstihem před „zbytkem světa“. Peníze dávané do reklamy českými rezidenty mají být zdaněny v České republice, a ne někde v Irsku či v jiné daňově rájové zemi.

Ten požadavek je legitimní a není to žádný extrémismus. Je to zdravý rozum.