Vesele v zajetí nedoslýchavosti

Prý jsem veselá kopa! Prý jsem dokonce obdivuhodná, jak zvládám své sluchové postižení. Prý se mám, že to umím!  Otázkou pro mě zůstává, co vlastně umím? Předstírat, že někdy slyším, i když vlastně neslyším? Smát se s ostatními vlastní nemístné otázce, protože mě (opět!) unikla podstata hovoru? Víte, jak je to těžký?

To, že jsem v něčem jiná než mí vrstevníci, jsem zjistila poměrně pozdě. Zásluhu na tom měli mí skvělí rodiče, učitelé, štěstí na kamarády. Teprve s nastupující pubertou se člověk stále více poměřuje s ostatními, snaží se zapadnout do kolektivu, nevybočovat z řady. Určitě to znáte! Nu a právě v té době jsem začínala víc brečet do polštáře a uvědomovala si, že s tím mým sluchovým postižením to asi žádná velká sranda nebude.

Od dětství jsem byla silně nedoslýchavá. (Než jsem tedy už v dospělém věku ohluchla úplně a byl mi voperován kochleární implantát, ale o tom někdy příště :-)). S mojí vynikající schopností odezírat se však stávalo častým zvykem, že na tento můj sluchový handicap okolí rádo zapomínalo. Docházelo pak k úsměvným, většinou však trapným či smutným situacím, které zvládnout s nadhledem a humorem nebylo vždy jednoduché.

Pro představu:

Když se například ocitnete v kolektivu více lidí, kteří jsou sice ideálně rozesazeni kolem stolu - tedy všechny máte ve svém zorném poli - ale kteří jsou zrovna zabráni do vášnivé debaty za zvuků hudby, vy jako silně nedoslýchavý si v této chvíli můžete vzít knihu a s chutí se začíst! Není to však známka nezájmu či nevychovanosti. Z vašeho pohledu totiž situace vypadá tak: pokud vás zrovna někdo neosloví s konkrétní otázkou, vy jen skáčete pohledem z jednoho hovořícího na druhého, a snažíte se hlavně z odezírání pochopit smysl diskuze. Když se vám to konečně podaří a chtěla byste k tomu něco říct, po vyjádření svého názoru zjistíte, že už je debata dávno o něčem jiném. Hm… nadhled především…

Pokud se navíc jedná o kolektiv neznámých lidí, kteří o vaší zdravotní problematice nic moc nevědí, pak než se nadějete, hned máte jednu ze tří nálepek. Jste pak podle většiny:

1. namyšlená (protože se málo účastníte debaty),

2. zakřiknutá (protože se málo účastníte debaty),

3. hloupá (protože debatujete o něčem jiném).

Pokud vám ten den ještě ujede důležitý spoj, protože jste nerozuměla hlášení a všichni okolo se chovají, jako když je to hlášení naprosto nedůležité, do toho máte jednání na úřadě s „empatickým“ úředníkem, který vám oznamuje důležité údaje zády k vám, v lepším případě s pohledem na monitor počítače a na vaše upozornění o dodržení jakési správné artikulace nereaguje, pak vám ani šťastné dětství, vysokoškolské vzdělání či dobrá profese nepomohou, abyste nad tím dokázala mávnout rukou.

V životě těžce nedoslýchavých či jakkoli zdravotně postižených je však třeba si určitý nadhled vypěstovat pro zachování duševní rovnováhy. Někomu se to povede míň, jinému víc, záleží na povaze člověka. Každopádně sama ze sebe mám radost, že mě humor ještě neopustil. Ono totiž, marná sláva, s humorem jde všechno líp! :-)