Lehce nedoslýchaví, těžce nedoslýchaví, Neslyšící, ohluchlí. Jiná vada sluchu, jiné potřeby, jiná komunikace. Problémy? Stejné. (Ne)přijetí sluchového handicapu společností. Předsudky. Nepochopení. Bagatelizace. Stigmatizace…. Ale o tom dnes ne. Dnes bych své řádky ráda věnovala svým známým i neznámým souputníkům po zemi slyšících.
Ono totiž - všechny skupiny neslyšících procházejí bolestivým obdobím bytostné akceptace své vady sluchu. Otázku sebepřijetí řeší hlavně lidé nedoslýchaví ("Nejsem ani slyšící, ani neslyšící. Kam vlastně patřím?")a lidé ohluchlí ("Proč si najednou připadám neviditelný/á?").
Se stejně palčivými otázkami se však vypořádávají i ti, co se jako neslyšící narodili a pohybují se především v komunitě Neslyšících, tedy v prostředí jim důvěrně známém a pro ně naprosto bezbariérovém. Krize přichází s dospělostí. Logika: všichni se přece chceme podílet na společenském, kulturním, sportovním a dalším životě. Znakující neslyšící lidé nejsou výjimkou. Tudíž dřív nebo později zákonitě dojde ke střetu. A srážka s realitou bývá tvrdší než ta s blbcem.
Podstata problému: komunikace a obavy z ní. Když však víme, jaké jemné nuance v chování zvolit, nemusí být střet dvou světů až tak krutý. Následující rady jsou proto pro všechny ty, kteří se zrovna vzpamatovávají z nárazu. Ale i pro ty, které náraz teprve čeká. Pod laskavým vedením nedoslýchavé koučky z Nizozemska, jež se ve své firmě zabývá poradenstvím a školením v oblasti sluchového postižení, jsem si dovolila shrnout osvědčená, zkušenostmi nastřádaná doporučení.
1. SVĚTLO. Všichni víme, jak moc jsme na něm závislí. Zrak neslyšícím lidem do určité míry kompenzuje ztrátu sluchu. Pokud není osvětlení optimální, máme ztíženou zrakovou kontrolu, podmínky pro odezírání, orientaci. Co dělat? Nebát se. "Prosím vás, mohl/a bych rozsvítit? Špatně se mi odezírá," stačí se například ozvat tam, kde je nedostatečné osvětlení. Stejným způsobem můžete požádat o jiné rozmístění stolů, židlí, stoupnout si na místo, ze kterého řečníkovi uvidíte do obličeje... Vždy vysvětlíte důvody vašeho počínání.
2. KONKRÉTNOST VYJADŘOVÁNÍ A PRAKTICKÉ POJMENOVÁNÍ. Další bod, s kterým byste se měli vnitřně ztotožnit. Je nutné naučit se konkretizovat své požadavky. "Ty mi nerozumíš? Vždyť přece umíš odezírat, ne?" otázala se mne kolegyně v nové práci. Ano, odezírat umím velmi dobře. Ale pokud je ke mně řečník otočen zády či bokem, věřte mi, že je mi toto umění celkem k ničemu. Slyšící lidé opravdu neví vo co go. Pro jejich alespoň mlhavou představu dávám k dobru televizní vysílání. "Pusťte si večerní zpravodajství, zeslabte zvuk na úplné minimum, posaďte se cca 2 m k obrazovce a tímto způsobem sledujte zprávy. Po půl hodině budete zhruba vědět, co se událo. Ale bude vám to stačit?" táži se. Dodávám, že neslyšící lidé jsou v této pozici celodenně a celoživotně.
3. OTEVŘENOST. Nejtěžší, ale možná i nejefektivnější způsob, jak se vyhnout zbytečným problémům a stigmatům. Opravdu dlouho trvá, než objevíte vlastní způsob, jak komunikovat s okolím. Je dobré položit pracovnímu / studijnímu kolektivu otázky: "Co víte o sluchovém postižení?" "Jak myslíte, že nás tato skutečnost ovlivňuje?" "Můžu také já sám zlepšit své chování?"
4. POTŘEBA ZOTAVENÍ. Nesmíte zapomínat ani sami na sebe. Na svoji potřebu zotavení. Jedinec se závažným sluchovým postižením potřebuje relaxovat více než ostatní. Proč? Tím, že se stále soustředí na vzdálený bod a dívá se kolem sebe v úhlu větším než je 180°, vydává ohromnou spoustu energie. Je proto důležité umět si zorganizovat čas a dopřát odpočinek očím. Smyslu, který zprostředkovává kontakt se světem. Že stačí přestávka v práci či ve škole? I kdepak! Zatímco slyšící kolegové si v této době mohou oddychnout, pro sluchově postižené to úplně tak přestávka není. Celou dobu se urputně snaží rozlišovat hlasy a vyčlenit z masy zvuků ten, který právě potřebuje.
Je úspěch, milí neslyšící přátelé, když si tohle všechno připustíte a s větším či menším úspěchem dokážete o svém handicapu hovořit. Věřte, že v mnoha případech se jedná o celoživotní proces.
Držím vám všem palce a pamatujte: NEJVĚTŠÍ CHYBA ŽIVOTA JE OBAVA, ŽE UDĚLÁTE CHYBU!
