„Pomozte, jsem hluchoněmý,“ stálo na papírku v roce 1993. Pár podnikavců tehdy využilo poněkud chaotické společenské situace a snadné zmanipulovatelnosti některých neslyšících jedinců. Obstarali jim ručně psané lístečky a poslali je na veřejně frekventovaná místa vybírat od ostatních spoluobčanů tu deset, tu dvacet korun. O tom, že jejich ovečky převážnou část výdělku, jestli to tak možno nazvat, odevzdávali následně svým pasákům, nemohlo být ani pochyb. Styděla jsem se. Za to, že dokázali neslyšící vůbec někomu sednout na lep, a tímto způsobem potupně a drze žebrat.
Tato bohulibá činnost se však zainteresovaným aktérům vyplácela poměrně dlouhou dobu. Jak je možné, divila jsem se, že jsou mnozí oslovení lidé většinou schopni a ochotni obětovat dvacku, tenkrát nemalý peníz? Copak není dostatečně varující, že tímto způsobem žebrali pouze "hluchoněmí?" Co ostatní zdravotně postižení? Museli na tom být přece mnohdy stejně, ne-li hůře? (Skutečnost, že postupem doby se role neslyšících žebráků zhostili i normálně slyšící vykukové, to už jsem raději ani nekomentovala.)
Co se mne týče, snažila jsem se žebrajícím neslyšícím vždycky zdaleka vyhnout. Odchytli mne pouze jednou a hádejte, jak jsem zareagovala? Správně: vytáhla jsem dvacku taky. Nechtěla jsem být za naprostou frajerku, postrádající sociální cítění. Co na tom, že jsem pak - coby studentka střední školy, pobývající přes týden na privátě - byla dva dny bez večeře, protože mi nestačilo kapesné? Za blbost se holt platí.
"Jsem hluchoněmý. Nabízím vám automatickou tužku za 40,- Kč. Máte-li dobré srdce, můžete dát více. Nejsem žebrák, potřebuji peníze, abych mohl vůbec existovat /../." Pozor, neopakuji se! Píše se rok 2012 a na vlakovém nádraží v Pardubicích mi textovou kartičku spolu s propiskou vrazil do ruky mladík s výmluvně smutným pohledem. Dal mi čas k rozmyšlení a obešel ještě dalších pár lidí na nástupišti.
Nevěřícně koukám na kartičku a obracím propisku ze všech stran. Jak je možné, divím se znovu, že ta myšlenka přežila téměř dvacet let, několik vládnoucích stran a dramatické zásahy do sociální politiky? Nenápadně se rozhlížím kolem. S povděkem zjišťuji, že podobně rozporuplnými pocity neoplývám sama. Obracím tedy pozornost zpět k obsahu v rukou a musím konstatovat pokroky. Oproti dříve ručně psanému textu je tentokrát zapojen počítač, text získal dokonce jakousi grafickou formu, přesto však obsahuje hlášky a formulace, které by neslyšící v dnešní době prostě nepoužili. Rozhodně by o sobě například nenapsali, že jsou "hluchoněmí." Toto označení funguje na většinu neslyšících stejně, jako červený prapor na býka. (Nejsou němí, hlasivky mají v pořádku, pouze hlas neumějí nebo nechtějí používat.) Také stavba vět se naprosto vymyká vyjadřování prelingválně neslyšících.
Na další úvahy však nezbývá čas. Vrací se ke mně mladík, aby převzal finanční obnos nebo kartičku s propiskou. Dám či nedám 40,-Kč? Nic naplat, opakovaný vtip přestává být vtipem. Překonávám směsici počátečního šoku, soucitu, studu, rozhořčení a pohrdání a mladíka sjíždím pohledem. Na to, že se údajně ocital na pokraji existenční bídy, jak hlásal text, vypadal tedy dost dobře. Rifle ne zrovna z druhé ruky, na botách profláklá bílá fajfčička, čerstvý zástřih vlasů a vousů. Netvrdím, že novodobí žebráci musí nutně vypadat jako houmless s nevábně se linoucím odérem, nicméně až tak upravený zjev mne přece jen trochu překvapil.
Tentokrát nebudu za blbce, říkám si. "Proč potřebuješ peníze?" ptám se mladíka znakovkou. Odpovědí je mi zaražený pohled. "Také neslyším a nežebrám," pokračuji. Opět bez odezvy. "Nemáš práci?" nevzdávám se a vyzvídám bezhlasně dál. Přemýšlím u toho, jaké znaky ještě znám, které by se pro tuto chvíli daly použít. Zbytečná námaha. Mladík se otáčí na patě a peláší pryč. Automatická tužka za 40,- Kč mi zůstala v ruce. "Halooo, tužka!" volám ještě. A teď, světe div se, stane se něco neskutečného! Mladík se otáčí! Neslyšící člověk zničehonic slyší! Pardubický zázrak! Hoch však namísto projevů radosti zrychluje tempo a bere schody po čtyřech.
Ehm....
Takže: co z toho vyplývá? Je poměrně jednoduché zahrát "hluchoněmýho." Mluvit nemusíte, jak ignorovat případné poznámky, to se naučíte, smutný pohled natrénujete, a směle vyrazíte do terénu. Stojí vás to minimum námahy, pač na hrdost se nehraje, a důvěřiví lidé, ochotní vytáhnout peníz z peněženky, se najdou i dnes. Připouštím, může se stát, že některý neslyšící se skutečně ocitne v tísni a uchýlí se k žebrání, ale to není východiskem z nouze. A pokud někomu dám dvacku, nepomůžu mu. Skutečnou pomocí by bylo zaměřit více pozornosti na rodiny s dětmi se zdravotním postižením, podporovat organizace, které nabízejí služby pro tyto skupiny osob, intenzivněji podporovat vytváření pracovních míst pro zdravotně postižené (nikoliv tyto možnosti likvidovat), zaměřit se na osvětu....
Kartičku jsem proto zahodila do odpadkového koše, automatickou tužku položila na lavici. Nějak se mi příčilo si ji nechat. Byla to sice docela obyčejná propiska v pořizovací ceně cca 10,- Kč, ale třeba se někomu hodila, kdo ví?
Přeji vám, milí čtenáři, příjemné podzimní dny!
