Nedávno jsem měla možnost zúčastnit se vzdělávání sluchově postižených, které bylo odvážně zaměřeno na redakční práci a které pořádala Federace rodičů a přátel sluchově postižených, o.s. Věřili byste, že budu mít při slavnostním závěrečném předávání osvědčení slzu v oku? Já ne. Ale stalo se.
Fotografování v praxi.Romana Proházková
Když jsme začínali prvním modulem (celkem nás jich čekalo 8, včetně závěrečná prezentace vlastního projektu "Krizové situace sluchově postižených a a jejich řešení"), neměla jsem absolutně žádnou představu o tom, co mohu očekávat. Co mi celé vzdělávání přinese, co mi dá (znalosti?), co mi případně i vezme (čas?), čím mě překvapí. Přiznám se, důvodem účasti byla zvědavost. Už jen samotné zaměření: redakční práce! To přece není možné, aby sluchově postižení dělali redaktory? Myslí to vážně? Co získávání informací sluchem?
V průběhu času jsem pak měla možnost zjistit, že s trochou dobré vůle jde opravdu hodně. Nejen v rámci konkrétního sebevzdělávání, ale i v rámci mezilidských vztahů. Přestože většina přednášejících neměla do té doby mnoho zkušeností s komunikací se sluchově postiženými, zvládli to skvěle! Přestože je známá určitá řevnivost mezi samotnými sluchově postiženými, daná jejich vadou sluchu a způsoby komunikace, my ji tu nezažili! Bylo nám celkem jedno, jestli ten mluví rukama, ten ústy, ten má sluchadlo a ta implantát. Rozuměli jsme si, zasmáli se, pomáhali si navzájem. Přitom, když se to tak vezme, byli jsme si navzájem konkurenty. Cílem celého vzdělávacího bloku bylo totiž nejen získání osvědčení, ale zároveň i možného budoucího zaměstnání. Přesto jsme se na sebe pokaždé těšili a přijeli i za cenu paralenového dopingu (to v případě chřipkové epidemie), problematické reorganizace hlídání (v případě onemocnění dítěte) či absence v zaměstnání.
Když nad průběhem celého vzdělávacího cyklu přemýšlím, mám chuť pokračovat dál! Chtěla bych se zase setkávat se stejnými lidičkami, se kterými jsme měli tolik společného, ačkoliv jsme byli tolik rozdílní. Chtěla bych opět poslouchat zajímavé přenášky a ověřovat si pak zábavnou a nenucenou formou získané znalosti v praxi. Vybavuje se mi návštěva České televize na Kavčích horách, nácvik rozhovoru s moderátorkou, vytváření fotografií a videa, sepisování tiskových zpráv. Hodně jsme se všichni těšili i na pravidelné společné obědy v hospůdce, stejně jako na poslední, závěrečné posezení u piva a vína, kam jsme se i s organizátory a přednášejícími dostavili téměř všichni! Věřte nebo ne, ale vážně je mi líto, že toto vzdělávání skončilo.
Jsem přehnaně sentimentální? Nemyslím si. Určitě bych našla pár drobných chybiček. Jen si na ně pod tíhou zážitků vzpomenout! Také mě zamrzelo, když jsem při závěrečné prezentaci našich vlastních projektů zjistila, že ne všichni účastníci jsme hráli tak úplně fér. Ale ono i takové jednání patří k životu, bohužel.
Jsem však bohatší o nové znalosti, nové přátele, nové zážitky. A za to všechno organizátorům ještě jednou děkuji! V době nezaměstnanosti a malé uplatnitelnosti zdravotně postižených na trhu práce jde o příklad hodný následování!
